Tři Lucie

Kubánské filmy mají podle všeho společný jeden důležitý prvek - je v nich obsažena jejich národnost, jejich kultura, jejich politika, jejich specifika. Tohle je pro národní kinematografii neskutečně dobře a Solásovi se to navíc povedlo prezentovat rovnou na třech ženách jednoho jména. Dlouhá, ale nikoli nezajímavý film. (09.07.2015)

Nejistá Kuby cesta za samostatností. Příběhy tří Lucií. Tří žen. Tří epoch. Napříč historií hledají Lucie náhradu za otce, nacházeje ji v mužích, jež se jim stanou osudovými. Každá ze tří uzavřených, přesto nikde nezačínajících a nikdy nekončících kapitol je vyprávěna mírně odlišně, v každé – první tragické, druhé melodramatické třetí, kulminující mezi budovatelskou veselohrou a latinskoamerickou telenovelou – režisér projevuje pochopení pro hrdinku, bojující s větším či menším úspěchem proti své roli ve společnosti, potažmo v dějinách. Filmařsky nejnápaditější, dramaticky nejsevřenější je první část, zasazená do roku 1895 (boj za nezávislost) a vystavěná na ostrých kontrastech světa lepší společnosti a zubožené lůzy. Jejich rituály jsou v zásadě totožné, s tím rozdílem, že první se k nim uchylují z nudy, druzí z nouze. K prolomení třídních bariér dochází v části druhé (rok 1932, svržení diktátora Machady), k jejich definitivnímu odstranění v té závěrečné (196., tzn. po nástupu Fidela), kdy jsou ze všech vzájemně si pomáhající soudruzi. Jakkoli z dnešního a zdejšího hlediska ideologicky nelibá, není nejvíce kubánská (díky hudbě, indiánskému původu hrdinky a vystrnadění kolonizačních vlivů) poslední kapitola režijně odbitá a když ničím jiným, mistrným užitím střihu ke zhuštění vyprávění dokáže zaujmout. Rychlý střih, „akční“ ruční kameru a různorodost (hudby, způsobů vyprávění, prostředí) bych viděl jako hlavní důvody neobyčejného spádu, jež Tři Lucie mají a díky němuž jsou jakékoli obavy vyvěrající z popisu „sto šedesát minut dlouhé kubánské drama z 60. let“ zbytečné. 85% (22.04.2011)

"I love you, Lucía, but you have to obey me, damn it!"     Poviedkový historický film charakteristický svojim neustálym a neočakávaným prepínaním žánrov a akousi splašenou kamerou (predchodca Greengrassa?), ktorá často netriafa do záberu a často je rozostretá. Film prináša mnoho pôsobivých obrazových výjavov, ktoré sa ale žiaľ striedajú s preštylizovanými melodramatickými scénami, pôsobiacimi amatérsky a vyvolávajúcimi skôr úsmev. Veľmi silnou stránkou všetkých troch poviedok je výborná hudba, ktorá tiež divoko strieda všetky možné žánre, ale pocitovo s jednotlivými príbehmi výborne ladí. Pár slov k jednotlivým poviedkam a ich hodnotenia:     1. (1895): 2,5*  Silný kontrast medzi bohatými paničkami, ktoré ako hlúpe husičky trkocú a rehocú sa niekde na zámku a hrôzostrašnými vojnovými výjavmi a zábermi bedače na ulici. Hlavná postava je dosť nesympatická a hysterická ťapa. Záverečná scéna je ako taká psychedelická nočná mora.     2. (1932): 2,5*  Revolucionársky príbeh s melancholickou náladou a výbornou hudbou (ako od Morriconeho). O niečo lepšie ako prvá poviedka, najmä v tých pasážach, keď sa kamera trochu upokojí (čo platí väčšinu poviedky, okrem šialeného a chaotického stredu). Hlavnou postavou je tentokrát milá dievčina.     3. (196..): 3,5*  Príbeh jedného mladého páru, mladej sexi dračice a odpudivého tupého hoväda, so skvelou hudbou, ktorá sa dokonca aj zapája do rozprávania príbehu. Pre mňa jednoznačne najlepšia poviedka, hoci tá pojašená kamera miestami úraduje aj tu. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. (06.06.2022)

Krásná exkurze na Cubu, mezi její obyvatele (lépe řečeno obyvatelky) a taktéž i do její historie. Každá z povídek má co říct, ale ta první mi přišla oproti těm následujícím o něco slabší. Nejvíce se mi líbila asi druhá v pořadí, která mi sedla jak tematicky, tak i zvolenými herci. Poslední povídka už byla, přes své téma, hlavně lehce ironickým pohledem na kubánskou povahu, což bylo také zajímavé. Zkrátka pozoruhodné dílo ze země, k jejíž kinematografii se zase tak často nedostaneme. (09.07.2010)

Fascinující, jak zde Solás dokázal zcela plynule střídat uhlazené historické melodrama s naprosto neuvěřitelnými obrazy šílenství, marastu a zvířecké brutality. Něco podobného jsem viděl snad jenom u Zulawského, ale ten netočil akční scény, pouze akty propukajícího šílenství jedince. Mnohaminutová bojová scéna z první povídky je možná nejsugestivnější v historii a celého vojína Ryana ap. strká do kapsy - kamera poskakuje přímo v centru dění a doslova naráží do zablácených a zkrvavených tváří chlapíků, jejichž zběsilé souboje jsou podány velmi reálně. Výrazné náznaky talentu pro tento druh scén byly patrné už v předchozí středometrážní Manuele, ale to, co zde Solás a kameraman Herrero předvedli, se snad už ani umocnit nedá. I další dvě povídky jsou ale výborné, působí spíše jako menší celovečerní filmy, vzhledem k dostatečnému času, na kterém jsou rozvíjeny. A kupodivu fungují všechny - jak brutální první, tak spíše romanticko-nostalgizující druhá a dokonce i poslední studie nerovného vztahu, balancující na hraně vážně míněného mapování a vtipně podané nadsázky - o tento úspěch se zasluhuje zejména kromobyčejně zábavná herecká dvojice Adela Legrá a Adolfo Llauradó. Všude navíc výtečná a žánrově pestrá hudba Lea Brouwera. (01.03.2014)