Město ztracených dětí

jak je zvykem u dvojice Jeunet/Caro, tak je jejich dílo vizuálně vybroušené na jedničku s hvězdičkou. I atmosféra je nabušená a stále jsem byl v napětí z toho, že se už už stane něco, co Vám osvětlí děj. A jak se dozvíte i z jiných komentářů, tak se nedočkáte ;-)) Přesto není důvod ho zatracovat a za podívanou stojí - jen moc nepřemýšlejte. Prostě slabší 3*, přece jen jsem byl mírně zklamaný. [ PŘÍBĚH: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (09.04.2013)

Takovy podivny fantasy a ackoliv je podany vic velkolepej, kulisama se mi vic libily Delikatesy, ale i tady je vizualni stranka paradni. Jinak pribeh je originalni, ale dost casto se stava, ze se to cely rozpada na jednotlivy sceny a na pribeh se obcas zapomina. Herci jsou taky slusny, tradicne samy podivny drzky a k tomu solidni hudba. Bohuzel obcas je film moc zmatenej, nesrozumitelnej a nebo pomalej, takze to lehce nudi a obcas jsem to nechapal. Slabsi 4*. (22.03.2008)

Na Městu ztracených dětí se ze všech Jeunetových filmů nejvíce projevily slabiny jeho stylu, přístupu k vyprávění (a ostatně i jeho národnosti) a podle mého se jedná o jeho zdaleka nejhorší celovečerní film. Je zajímavé, že do svých děl nikdy neopomene umístět scénu, která nám připomíná, že i ta nejmenší drobnost (kromě toho, že je magická) může mít rozhodující vliv na "celek", ale sám se tímto světonázorem neřídí ani za mák. Jeunet byl a vždy bude povrchním formalistou a stylistou, ale nikdy ne dobrým vypravěčem, protože se jím za a) nesnaží být a za b) se jím nenarodil. Dosud jsem mu to nikdy nevytýkal, neboť jeho důraz na atmosféru a delikátní maličkost byl funkční a těšil mne. Jenže Městu chybí pevná struktura, a tak jsou všechny nesrovnalosti třikrát zjevnější a protivnější. Jeunet nedokáže inscenovat dramatickou scénu, udržet tempo vyprávění, budovat napětí (kromě neobratně hektického závěru chybí jakýkoliv deadline) a tentokrát ani zaujmout svérázem jednotlivých postav, protože ty zdejší jsou pouhými bludnými přízraky bez duše, které se do bizarní jeunetovsko-carovské férie připletly jen díky své účelové podivnosti (Borgové mají pré?!). Ve středu jeho zájmu je postavení kamery, stylizace obrazu pomocí barevných filtrů a speciálních objektivů a filigránská úprava mizanscény do retrofuturistické podoby ála Verne, což mi sice na jednu stranu dělá radost, ale není to všechno. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak přihlouplý a neotesaný francouzský humor. Něco tak uslintaného se vidí a slyší vzácně! A to mám pohádky (a ty výstřední a ponuré zvlášť) od srdce rád. Nikdy víc. (29.06.2009)

Komentář se váže k mé druhé projekci 12. 3. 2009: Groteskní kabaret s prvky steampunku (technologické implantáty v retro stylu, nanotechnologie v područí vražedného blešího cirkusu, diferenciace společnosti jejíž jednotlicé vrstvy oplývají specifickou technologií atp.) a estetiky podivného fantastického stylu New Weird (neurčitá asambláž hororu, grotesky, fantasy a sci-fi), pod taktovkou nezaměnitelné imaginace Marca Caro. Město ztracených dětí je – podobně jako Delikatesy – bizarní, ale funkční fantastický slepenec originálních nápadů tvůrčí dvojice Caro/Jeunet a jejich ansámblu. Vytváří hermeticky uzavřený fikční svět, vyjmutý z „původního“ časoprostoru, za jehož hranicemi „nic není“ (podobně jako např. Burtonův Batman, Sin City, Anténa aj.). Tato filmová „snovost“ tvoří autonomní kauzální logické struktury, které obsahují vazby s archetypálními mimovědomými obrazy a umožňující (naladěnému) divákovi zažít percepční exkurzi do oblasti matric kolektivního podvědomí – reziduálního prostoru kolektivních myšlenkových procesů, divotvorného světa Alenky - chcete-li. (12.03.2004)

Dílo, kterému by se mělo říkat klasika. Dějově nijak revoluční, ale stylisticky naprosto úchvatné a bezchybné fantasy, které si bere jen to nejlepší z Terryho Gilliama, a i to dokáže podat originálně a labužnicky. Film o tom, kterak důležitý je dětský pohled na svět, podpořený kvantem výjimečných režijních nápadů a hereckým umem opičáka Perlmana či chameleona Pinona. Sice hůře docenitelné pro psychologickou strohost a rádoby neuchopitelné pro svou věrnost klasickému vyprávění, ale jinak stoprocentně oslovujicí a omamné, dílo hodné mistra. (14.08.2017)