Tonî Takitani
Tony Takitani
Režie:
Džun IčikawaHudba:
Rjúiči SakamotoObsahy(1)
Tony Takitani měl od dětství problémy kvůli svému "americkému" jménu, jež mu dal jeho otec, jazzový trombonista. Chlapec si tak již v dětství zvykl na samotu. V dospělosti se slušně živí jako kreslíř. Zamiluje se do dívky Eiko a ožení se. Manželka má jednu velkou vášeň: miluje značkové oblečení. Z drahé libůstky se však stává posedlost... Scenárista a režisér Džun Ičikawa natočil podle novely známého spisovatele Harukiho Murakamiho vzácně čistý minimalistický snímek. Dokazuje v něm, že film je komplementárním uměním, spojujícím literaturu, obraz a hudbu. V pomalých, dokonale komponovaných záběrech, se střídmou hudbou Rjuičiho Sakamota, vypráví emotivní příběh, sledující zvláštní uzavřený život osamělého muže od dětství až do zralého věku. Podstatnou roli zde hraje vypravěč. Zajímavostí je, že uznávaní japonští herci se objevují v dvojrolích: Issey Ogata hraje Tonyho i jeho otce, Rie Mijazawová pak dívku Eiko a její dvojnici Hisako. (MFF Karlovy Vary) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Nutno podotknout, ze zhruba v prostredku projekce byla prerusena dodavka zvuku. Troufam si vsak tvrdit, ze tim muj dojem nebyl zas tak moc poznamenan. Jedna se o typicky film nenadchne - neurazi. A k cemu takovy film? Jedine snad k poslechu pekneho hudebniho doprovodu z pera Ryuichi Sakamota. Ktera jde vsak jiste pustit i samostatne. ()
Nevím, jaký je pohled na tento film u někoho, kdo nečetl Murakamiho povídku Tony Takitani, ale pokud jste ji četli, tak si po zhlédnutí možná (stejně jako já) řeknete, že šlo v podstatě o to samé, jen s obrazy. Murakamiho povídka sice nepatří mezi mé oblíbené, ovšem rozhodně není špatná. Její filmová verze je však spíše průměrná, nemastná, neslaná... vyprávěč pouze kopíruje věty přímo z povídky. Herecké výkony taktéž průměrné, záběry kamery ne zrovna zajímavé... To, co přidává samotné knižní podobě, je individuální fantazie, s kterou si příběh představujeme. Ovšem tohle - zkrátka jen zfilmovaná verze držící se (až na pár detailů) striktně povídky, a bez jakéhokoliv nápadu... Podle mého názoru bylo zbytečné převádět Takitaniho na filmové plátno. ~(3,0★)~ ()
Ičikawa vystihol Murakamiho poviedku presne. Melancholické, horizontálne putovanie životom jedného na prvý pohľad nezaujímavého človeka, ktorého hĺbka emócií rezonuje na obraze od začiatku od konca. Pocity samoty, odcudzenosti, beznádeje a zároveň akejsi literárnej krásy ( v tomto prípade tej obrazovej) postupne odhaľujú komplexnosť tejto jednoduchej schémy. Je to o predaní pocitu. O pominuteľnosti. O živote ako takom. A možno trošku o nádeji. Citlivé, plné režijných nápadov a s uveriteľnými postavami. Do toho všetkého znie citlivý Sakamotov klavír, ktorý je vťahujúci, magický a neskonale smutný. Beriem to ako neoficiálny prológ ku Drive my Car, kde je väčšina Murakamiho tém rozobraná ešte detailnejšie. Táto vizuálna a hudobná jednohubka ale poteší a určite stojí za pozornosť. ()
Nadherné japonské životopisné drama s neuvěřitelnou atmosférou, podmanivou hudbou, která se od začátku filmu nevytratí ani na moment a ještě daleko více umocňuje tísnivý pocit z chladu, který Tony Takitani zobrazuje, překrásnou, vláčnou kamerou a neuvěřitelným emocionálním dopadem, pokud se člověk nechá strhnout. Poezie převedená na plátno srdcem a bolestí, nadsázkou a bez zbytečného zveličovaní. ()
Můj první film na MFF KV potkaly technické problémy - nejprve vypadla elektřina a pak asi 30 minut nešel zvuk. Proto se zdráhám hodnotit film jako celek. A co se týká té "neněmé" části - přirovnání k poezii docela sedí: určitě se najdou lidé, kteří si jej vychutnají a objeví jeho krásu, mě však mírně nudil, takže jsem poslouchal hlavně pěknou hudbu Ryuichi Sakamota... 50% ()
Galerie (12)
Photo © Sponge
Reklama