Obyčejný fašismus

Místní intelektuálové a historikové samozřejmě v 80% případů nekomentují film, ale své názory na podstatu režimů a států, totalitarismus apod. Nechtěl jsem, ale musím položit tři otázky všem, co si myslí, že SSSR a nacistické Německo bylo stejné: 1) Jak je možné, že by totalitní režim mohl dokonale, jak sami tito uživatelé přiznávají, zachytit podstatu nacistické diktatury, když by tím odhaloval sám sebe? V tom případě by SSSR destabilizoval sám sebe před zraky svých občanů = diváků, čímž by se dostal do zvláštního rozporu, protože jako správný totalitní režim by měl likvidovat jakoukoliv známku vlastní pokleslosti, nedokonalosti atp. a likvidovat své kritiky, jímž by se de facto M. Romm stal. A ne, aby to natočil Mosfilm! /// 2) Spojená s první otázkou: Když kritizuji druhého člověka za špatné chování a sám se chovám identicky, nemůžu přeci z psychologického ani jiného hlediska přesně a výstižně odhalit příčiny špatnosti jeho chování. Jinak řečeno, jak je možné, že SSSR výstižně popsal nacismus, když se měl chovat stejně a pravé příčiny jeho chování mu měly být skryty, jelikož objektivního zhodnocení je schopno jen netotalitní vědomí? /// 3) Tento film je právě ukázkou, že SSSR byl schopen sebereflexe: vždyť kritice Stalinova kultu se nedalo díky popisu Mussoliniho/ Hitlera vyhnout a přesto je ve filmu velmi sugestivně zachycen, i když muselo být jasné, že jen 12 let po smrti Stalina to každý Rus pozná! Jak je tedy možné, že se totalita mění a sama kritizuje, když má být všemocná a neměnná, jelikož je přeci totalitní a ovládá všechno a všechny a nemá proto důvod ke změně? (06.06.2015)

Dnes lze s jistotou říci, že tento epicky ztvárněný dokument se velice povedl. Film se nepokouší posuzovat pravdu, ale ukazuje a předkládá praktiky a názory, často formulované dobou a jejich vlastních parametrů. Dnes už jenom zřídka se dostanou na povrch takové informace, o kterých někdo nemá ani šajn. Žádný film tohoto druhu jsem vlastně už neviděl. (18.04.2009)

Ve své době průlomové dílo nejen ve filmové produkci zemí sovětového bloku, ale euroamerickoruské civilizace vůbec odbočilo od tehdejších sice děsivých, ale v podstatě vnějškových pohledů na nacistickou mašinérii v rovině válečných hrůz a přeneslo těžiště svého záběru do "vnitřností režimu", jeho všedního dne i tlachavé pseudovědy jeho karikatury ideových hodnot. Málokdo a máloco vypovídá lépe o svém zrcadlovém protějšku než právě jedna totalita o té druhé. Dílo, které je pozdním produktem chruščovovsky nedůsledného tání-otěpeli, nalezlo později svůj hraný protějšek (italský Scollův film ZVLÁŠTNÍ DEN). Důslednost, s níž Romm sledoval svůj záměr, přinesla plody až nečekané. Z původního střihového dokumentu vznikl hraný film sui generis-svého druhu, jehož záměrně věcný, do přehlíživého sarkasmu komentáře i autorského záměru posunutý tón působí jako lučavka na domněle vzácný kov. Předkládané zlato se mění ve svou kočičí karikaturu, domnělý mýtus v hořkou, demotivující iluzi. Proslulý Thyssenův výrok snad upřímného pozdního prozření "Mysleli jsme, že máme před sebou polobohy. Bohužel se ukázalo, že se jednalo pouze o polokretény." (cituji popaměti bez zdroje, nemohu vyloučit dílčí nepřesnost) jen dokresluje tento nevábný výchozí myšlenkový i kulturní půdorys. Romm, pamětník obou světových válek, prokázal pozoruhodnou schopnost nadhledu, sílu analytického pohledu i dokonalé zvládnutí své neobvyklé, velmi svérázné poetiky. Závěrečná slova jeho dobového interview jsou příznačná: "V Německu mi řekli takřka totéž, co v Moskvě. Že jsme se snažili prokázat, že není možné směšovat německý lid a hitlerismus do jednoho celku." Právě tato oproštěná, jakoby fotografická věcnost propůjčuje i dnes působivému OBYČEJNÉMU FAŠISMU nadčasovost překonávající i ty fragmenty dobového režisérova pohledu, jež jsou poplatné dnes zaniklému sovětovému režimu. Učí nás - mimo jiné - jednomu: vážit si rozmanitosti, nenechávat se spoutávat jednorozměrnou plochostí apriorismů a předpojatostí, neztrácet, ale naopak rozvíjet a prohlubovat svou schopnost nacházet perly i v nejméně příjemných kalech a rmutech. (30.12.2007)

Pravda, Obyčejný fašismus je poněkud poznamenán dobou, ve které vznikl, a tak pochopitelně nechybí četná upozornění na Hitlerův buržoazní původ či na spiknutí velkokapitalistů, kteří dostali nacisty k moci. (I když, ne že by to nebyla pravda.) Přesto se jedná i dnes o fantasticky zrežírovaný dokument s mnoha unikátními záběry - a to vše je samozřejmě ještě podtrženo v české verzi geniálním Horníčkovým komentářem. Krom toho, jde o jeden ze základních kamenů moderní dokumentaristiky. Doporučuji ke shlédnutí každému! (05.10.2005)

Dobovými scénami doplněné oficiální nacistické filmové materiály a z nich sestříhaný dokument stojí na „Lustigovském“ motivu idyly, která je náhle uťata nečekaným momentem hrůzy. Maminky s kočárky a šťastnými dětmi se prvoplánově střídají se záběry zubožených těl koncentračních táborů. Vše dokresluje nepříliš vtipný ironický hlas vypravěče a neustále se připomínající myšlenka propagandy, která se snaží těžkopádně zesměšnit druhou propagandu. (04.11.2010)