Místo na zemi

Pokud Dlaně byly rukama, pak Místo jsou nohy, či jedno je levá a druhé pravá tvář. Obě komplementární. Pochybuji, zda někdo viděl film stejně jako já, i zda jsem ho viděl stejně jako někdo jiný. Estetika ošklivosti, která má sotva obdoby. Nietzsche: "Ošklivost je chápána jako symptom degenerace... Co tedy člověk nenávidí? Není o tom pochyb - soumrak svého druhu." (Viz Eco: Dějiny ošklivosti). A na druhé straně můžeme uvést Fernanda Pessou, Nietscheova protihráče: Jsou i tací, které využívá sám Bůh, a to jsou proroci a svatí v prázdnotě světa (viz Pessoa: Kniha neklidu). Nejde Aristakisjan jěště dál, nebo ještě blíž? Aristakisjan je Rus na kterého žádné sankce neplatí a buďme rádi, že žádné neuplatňuje na nás! Aristakisjan došel na konec jedné cesty (pravoslavných svatých a mučedníků), podobně jako Pasolini na konec jiné (možná protilehlé) cesty... Hodnocení: zpočátku jsem dal vzhledem v výhradám čtyři hvězdy, nakonec jsem dal přednost svému svědomí.... A ještě jedna poznámka: je třeba zřetelně odlišovat komuny "hippies" od "Chrámu lásky" v Bulgakovově domě, který údajně existoval od roku 1987 do roku 1996, zřejmě v různých podobách. A ještě jedna: Vést skutečně duchovní život při úplném tělesném a duševním zdraví, to nemůže žádný člověk (F. Kafka v dopise M. Brodovi, konec března 1918). (12.12.2022)

Atmosféra je neuvěřitelná. Pekelný film o pekle a nebi, občas je to explicitně nechutné, přemrštěné, expresionistické, strojené. Akcentovaná je tu stará moč. Někteří ti lidé jsou krásní, mytí, ne všem věřím tu prochcanost a bídu, bídu, bídu. Některým ano – ty tváře jsou jak Sokurovova Emma Bovary, jak Delvillova obálka ke Skrjabinovu Poème de feu. Adrogyn. Jak obličej Magdaleny Montezumy – je ještě krásná? Je jak loutka. Hluboké oči v širokých lícních kostech, zapadlé, pomalu spojené, orlí nos. Neuvěřitelné typy, převážně vysoce autentické - nechápu jak to točil. Mj. mě potěšilo jedno filmové shledání: v krátké scéně "milosti" líbá postižená gnostička na ulici mongoloidního Míšu z Muratové Astenického syndromu - taky jeden nezapomenutelný obličej, o deset let zestárlý, na ulici stále. Občas mě rušily ezo postsynchrony. Vždycky si vzpomenu na hajzla Sedláčka jak v Největším z Čechů podmaloval barokní hudbou maníka co uměl převrátit auto - hudba vše spojí, díky ní se i pitomost stává krásná a důležitá - Schroeter by mohl svědčit. Hlavní linie Místa na zemi, ta je jak z Pola X anebo z Milenců z Pont-Neuf: romantická láska uprostřed nicoty. Jen bez motorového člunu na Seině, he... Přeci jen Carax byl vždy v bavlnce. Dialogy Města na zemi jsou východně patetické a vznícené. Těžké sousto. Sekta. Je to samozřejmě všude okolo nás: metafora toho o čem točil Fassbinder Petru von Kant: pokud někdo dává najevo lásku nezralému člověku, on obvykle nechce jeho. Možná to tu touží ústřední postava překročit. Koncept je ujetý ale funguje: dát fyzickou lásku komukoliv, i těm nejbídnějším kriplům, třeba sjetý fetem. Ale bývalka pak tomu samozvanému spasiteli vpálí (a není to sebereflexivní moment?): "Dělá ti dobře donutit druhé trpět. Sluší ti být slabý a skrz svou slabost druhé manipuluješ. Ždímeš z nich lásku pro sebe." "Doufal jsem, že vás změním. Tenhle druh oběti může vykonat každý." Děje se to tu ostatně ve vícero emanacích - ten to udělá tomu, ten zas tomu. Když po hodině záběrů špíny interiéru vyjede kamera na plenér, je hned jasné proč utekli a z čeho: ruská zima, davy s igelitkami, fyzická nevolnost z pizzy na ulici, Kreml v pozadí. Té láskyplnosti uprostřed hnusu uvnitř se pak tak nějak zvláštně uvěřit dá: svatí taky pili vodu z ran malomocných. Ovšem zde je to sejmuté kamerou. Bezdomovci na ulici u plamenů, napůl shnilí, oči skoro vypadlé, zjevně umírající, zuby vypadané, milují se, aby se zahřáli... Říkal jsem si: bylo jasné, že pokud půjde Aristakisian po Ladoni (věrný jejich apelu) do hraného filmu, musí z toho vyjít velká exprese. Jen z tohoto vysvítá, že mu až tolik nejde o změnu toho stavu bezmoci, jako o překročení jej vírou, nejlíp společnou. Sdílenou. A Místo na zemi je o tom, že sebou pak takové společenství nese riziko pádu. Umělecky mu to vyšlo, je to silné, nenudil jsem se ani chvilku. Jen to myslím dál už nejde. (07.06.2022)