Režie:
Jan MatějovskýScénář:
Miloš SmetanaKamera:
Alois NožičkaHudba:
Milan ŠolcHrají:
Petr Haničinec, Daniela Kolářová, Václav Postránecký, Zdeněk Buchvaldek, Jan Kanyza, František Němec, Václav Švorc, Václav Neužil st., Bohumil Šeda, Miroslav Částek, Karel Vlček, Jiří Zahajský (více)Obsahy(1)
Epizoda ze života Jiřího z Poděbrad, posledního krále z českého rodu... Hra Miloše Smetany zachycuje úsek ze života Jiřího z Poděbrad od korunovace po úmrtí (1458–1471) a vytváří tak portrét pozoruhodného panovníka, jehož jméno zářilo jako symbol české státnosti, jako symbol vítězného vojevůdce a rozvážného státníka; mohutné, složité a rozporuplné osobnosti uprostřed velmi dramatického patnáctého století. Třináct let samostatné vlády chtěl ze všech sil uhájit to, co vybojovalo husitství; chtěl to uhájit i v době a v prostředí, které naopak chtělo s husitstvím zúčtovat. Právě v této napjaté době vznikla Poděbradova myšlenka vytvořit spolek panovníků, kteří by konflikty řešili dohodami a smlouvami, a ne válkou. I jako otec přinesl oběť své milované zemi, když korunu českého krále nepředal svému synovi, ale polskému králi Vladislavovi. Ne nadarmo jej František Palacký nazval „knížetem míru“. (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Velmi slabě převedený Vančura do divadelní TV inscenace i když herci dělali co mohli. V podání Daňka by to jistě bylo o třídu výše (vzpoměňme na jeho Hříčky o královnách). Divadelní forma - proč ne, ale i v divadle okresního formátu by měli snahu neodehrát důležité scény s jedněmi kulisami, jako zde při jednání papeže a poté Jiřího v Praze. Holt pro normalizační ČST to nebyl zrovna kus, na který by byla ochotna vyčlenit větší peníz z rozpočtu, ten dávala do jinačích projektů, třeba do normalizačních seriálů jako byla Žena za pultem apod. ()
Prilis pateticke,prilis melodramaticke, prilis ucebnicove. Jako mladsi, lec snesitelnejsi, bratricek Jana Rohace z Dube. Zvolani "Jiri" Danieli Kolarove ma potencial probouzet mrtve ze sna. Hlavni myslenkou snad je vyzva k rozpomenuti se na krest provedeny Janem Zizkou. Hvezdicku lze dati za Vaclava P. v roli Matyase, kostymy, za skutecnost, ze hercum jde dobre rozumet, a take z ucty k dalsim hereckym bardum, kteri jinde osvedcili, ze hrat vskutku dokazou i bez nanosu patosu. Patetickych melodramatickych ucebnicovych dvacet pro. ()
Nenechte se odradit tím, jak herci -zvlášť ze začátku- divadelně přehrávají; s přibývajícími minutami je příběh stále zajímavější. Opravdu. I pro mě to bylo dost nečekané, neboť jsem dobu Jiřího z Poděbrad doposavad vnímal jen jako takový předěl mezi husitskými válkami a Jagellonci. Až tohle dílko mi otevřelo oči, jak šeredně jsem se mýlil. Král Jiří se pro mě rázem stal jednou z nejpozoruhodnějších figur mezi českými panovníky. Něco si o něm asi seženu. ()
"Na štěstí a mír bratře králi..." Televizní hra o "husitském" králi Jiřím z Poděbrad, kterému "láska k moci nebyla silnější než láska ke kalichu" a který svou "víru za království neprodal", trpí typickými neduhy starších československých inscenací. Jde především o poněkud papundeklové kulisy, což mě asi nejvíce vadilo v části, kdy spolu po bitvě u Vilémova mají v Uhrově jednat Jiří z Poděbrad se zajatým uherským králem Matyášem Korvínem. Přesto jde o poměrně zdařilou inscenaci, zejména díky špičkovému hereckému obsazení. Zvláště Petr Haničinec v titulní roli krále Jiříka je výborný. Zaujala mě ale i třeba Daniela Kolářová v roli královny Johanky z Rožmitálu. ()
Nepříliš nápaditá TV inscenace, jejímž hlavním posláním bylo zřejmě didaktické přiblížení jednoho z významných úseků našich dějin podle dobově platných školních osnov. V tom svůj účel vcelku splnila, zato po umělecké stránce to dopadlo spíš podprůměrně. O tom, že tvůrci ani zřejmě neměli žádné vysoké ambice v tomto směru svědčí i angažování většinou druhořadých nebo ještě mladých herců, z nichž (alespoň některých) se teprve skutečné osobnosti měly postupně stát. Jedinou opravdu vyzrálou hereckou figurou z tehdejší špičky zde byl jen Petr Haničinec, který jediný také celkové vyznění zachraňoval, sám na to ale pochopitelně nemohl stačit. Doslova otřesný výkon, plný až amatérsky toporného přehrávání, pak předvedla zejména D. Kolářová. Kvalitou typicky normalizační produkt, občasné Jiříkovo titulování "bratře králi" mi v uších znělo skoro jako "soudruhu králi". ()
Reklama