Go, Go You Who Are a Virgin for the Second Time
Obsahy(1)
Dospievajúce dievča Popp je znásilnené štyrmi mladíkmi na streche obytného domu. Chlapec Tsukiji znásilnenie pozoruje z väčšej vzdialenosti. Po odchode násilníkov pristúpi k dievčaťu a začnú sa zhovárať. Ona ho požiada aby ju zabil, on to ale odmieta. Obaja vyjdú na svetlo so svojimi trápeniami z ich bolestivej minulosti, čo ich zblíži. Popp po chvíľke zistí, že Tsukiji je veľmi nebezpečný, no už je neskoro. Nešťastie na seba nenechá dlho čakať... (Astaroth12)
(více)Recenze (15)
Třetí hvězdu dávám jen za odvahu tvůrců přijít s něčím tak drsným ještě na konci šedesátých let. Sice japonské exploitation bylo vždycky o kus odvážnější a možná existuje ještě odvážnější staršího data, ale na to jsem zatím nenarazil a v jiných zemích už vůbec ne, takže to vnímám i jako pravděpodobnou inspiraci Poslední dům nalevo nebo Plivu na tvůj hrob. Má to ve filmovém světě význam, který si uvědomuji, ale zároveň je to film, který svým způsobem už zestárl. A teď nemyslím zrovna filmařskou stránku (scéna znásilnění je natočená dost nepříjemně), ale Wakamacuvo umělecké podání dopadu potlačování emocí u Japonců a zla v nás. Sice chápu, co mi to chce říct, ale buď je to podané natolik lokálně, že mi uniká větší hloubka, nebo to je vcelku vlastně strašně banální. Taky mi teda vadila typická přehnaná japonská expresivita, která dává důraz na všechnu tu depku neustálým opakováním stejných replik, ale to už k Japonsku patří (i když přiznávám, že dvakrát mě to spíš rozesmálo než znepokojilo). Spíš jsem od té hodiny čekal víc. A přitom ta pomalá atmosféra by mohla fungovat, ale zabíjela ji přehnaná doslovnost, která je sice jedním ze dvou základních typů japonského psychologického filmu, ale filmy s ní stojí často na ní, zatímco tohle svoji stopáž chce táhnout atmosférou. Lépe by to fungovalo, kdyby to byl druhý typ japonského psychologického filmu; tedy takový, kde je vše důležité řečené buď obrazem, nebo mezi řádky a moc se tam nemluví. Takhle to na mě silnější dopad celkově nezanechalo, jen ve dvou nejdrsnějších scénách. Slabé 3* ()
Dokonalá ilustrace vztahů mezi normálním a šíleným, ambivalentnost mezi pozitivním a negativním chápáním aktů, jako je znásilnění či zabití je neuvěřitelně zneklidňující. Jako většina Wakamacuových filmů. Jestliže například ve Violated Angels dosahuje podobných účinků Godardovským využitím nesouhry obrazu a zvuku (úsměvy versus noisové skřípění...), zde sice též trochu obdobně používá bezstarostnou jazzovou hudbu u násilných scén, ale přenáší se to i do jiných rovin: snad nejvíce zneklidňující je předposlední scéna, kdy se obě hlavní postavy poprvé jakoby bezstarostně smějí (do té doby se chovaly naprosto tragicky, smrt jim dýchala na záda), ovšem jejich radost rozhodně neprýští z toho, že by se myšlenek na smrt či o smrti a zabíjení vzdali... ()
Upozornenie: Tento film nech pozerajú len tí, čo už majú v japonskej exploitačnej tvorbe niečo napozarané, lebo ostatný tento film asi neprijmú a môžu dať dosť nízke hodnotenie a myslím si, že tento film si to nezaslúži. Film je natočený takou surrealistickou formou a príbeh nieje ani tak dôležitý, ale tá umelecká stránka filmu je výnimočné dokonala. Film plynie pomalí, režisér si povedal, že nemáme sa kde ponáhľať a urobil dobre. Aj mŕtvoly tu boli pôsobivo naaranžované, myslel na každý detail. Vizual bol krásny a aj vraždenie v tomto filme nevyznelo krute, ale neobyčajne. Film bol točený hlavne pre menšinového diváka ako pre masu a to je vidieť. Ked sa mi film rozležal pár dní v hlave dávam plný počet a to hneď po skončení filmu som uvažoval nad 3*, asi to budem robiť častejšie. ()
Režisér Kódži Wakamatsu mal často problémy s cenzúrou, jeho drsné filmy častokrát s okázalými pornografickými scénami ho dohnali, aby si produkoval filmy sám. Aj tento snímok je nezávislý s minimálnymi finančnými nárokmi a na výsledku je to veľmi vidieť. Dej sa odohráva zväčša na plochej streche bytovky a sledujeme príbeh mladej dievčiny, ktorú hromadne znásilnia mladí delikventi a od náhodného svedka sa doprosuje, aby ju zabil. Film osciluje medzi sexuálnym násilím a istým spoločenským protestom, navzdory malej minutáži je však vleklý, jednotvárny. Snaží sa reflektovať na udalosti smrti Sharon Tate, pokus je to slabý a nudný. ()
Možné spoilery. Fyzicky nepríjemný krik znásilňovanej. Drsný úvod takmer odradil od sledovania celku. Dievča sa zrazu uprostred sexuálneho útoku dostane na moment do krajiny príjemného snenia. Zážitok je však to preň tak hrozný, že chce odísť z tohto sveta. Exekútorom má byť tichý svedok hromadného zneuctenia. Zádumčivý chalan v okuliaroch. Dievčina sa mu zverí: toto znásilnenie nebolo prvé. Poprosí chlapca aby ju zabil. Chlapec má zas spomienky na nájomníkov, ktorých musel odstrániť. Lebo páchali ohavnosti. Vraždí iba ak má dôvod. Pri nej nemá, lebo možno láska. Väčšinu filmu vypĺňajú žiadosti dievčaťa o zavraždenie. A chlapcove vysvetľovačky, naťahovačky, ďalšie vraždy, hry. Do toho skupina mladých povaľačov-násilníkov, fetujúcich čmuchaním lepidlo. Kompozičné riešenie záberov v spojení s freejazovým podmazom a folk songami originálne. Poézia a hypnotickosť vložená nasilu. Vďaka znásilneniu. Alebo inak sa opýtam: užívali by si diváci obdobne filmovo poňatú hypnotickú poéziu koncentračných táborov pri splynovaní Židov? Pretože v zásade ide o to isté. Poetizáciu a estetizáciu zločinu a smrti v umení - čo je aj trend časti kinematografie od polovice 60. rokov. Celý dej sa dá zhrnúť do pozície dieťaťa, čo drží v ruke kvet, trhá z neho lístky a mrmle si: "zabi ma, zabijem sa, zabi ma, zabijem sa". Plus obrazovo-hudobné ozvláštnenie. ()
Galerie (4)
Photo © Blaq Out
Reklama