Madlax

Bee Train přitlačil na mystické lajně, taktéž zvýšil počet hráčů, a především zvýšil otáčky v oblasti animační. Na Madlax se výborně dívá - ano, i na seriál;) - a díky madam Yuki se Madlax též dost dobře poslouchá, i když jsem si ze soundtracků ponechal méně skladeb než v případě Noir. Bohužel příběhově je to také podstatně víc psycho, takže ani po závěrečné epizodě nevím, proč se věci děly tak, jak se děly, a nejsem si ani jist, CO se to vlastně dělo. Což mi samozřejmě brání v tom, abych si seriál náležitě užil jako celek se vším všudy, ale nic to nemění na tom, že Madlax je opravdu k pomazlení a Limelda zrovna tak:) Ale o tom jsem mluvit nechtěl - spíš jsem chtěl zmínit, že vyprávění zabijáckých story v "bessonovsky pohnutém" stylu je opět v míře vrchovaté přítomno i zde a některé epizody - pohříchu už v rozjezdu seriálu - jsou skutečně mistrovsky zrežírované (největší orgáč je nepochybně Blue Moon). 80%, ale na celý seriál se opravdu znova dívat nebudu. (04.01.2009)

Občanská válka proti pařížskému tichu. Elegantní zabiják a nevinná studentka. Madlax staví na kontrastech, na akci i na psychice postav a stejně na konci přemýšlím nad mírou těžko vysvětlitelného zklamání. Proč? Předně proto, že tajemnou atmosféru prokládanou výtečnými epizodními charaktery nedokáže udržet až do samého konce. Než se osudová setkání a pravdy začnou uskutečňovat víceméně na jednom místě, funguje seriál zcela samozřejmě, postavy mě zajímají bez výjimky všechny a hudební doprovod sahá po dokonalosti. Ale v poslední čtvrtině jako by scénář ztratil soudnost a přepálí melodramatická zvolání, dialogy a pauzy daleko za únosnou míru, nemluvě o tom, že tolik očekávaná pointa je v první chvíli dokonce těžkou prohrou. Kývající se čtvrtou hvězdu tak nakonec drží hlavně dobře gradovaná předchozí část seriálu a přímé srovnání s o chlup slabším Noir. 70% (21.08.2011)

Na toto anime jsem narazil tak, že jsem hledal, který seriál to získal ocenění za nejlepší OST v roce 2004. Moc mě zajímalo, jak musí být OST dobrý, aby dokázal porazit Burst Angel. Narazil jsem na Madlax. Soundtrack má na svědomí Yuki Kajiura, zpívanou část FictionJunction YUUKA. Nuže je prostě skvělý. Co se seriálu týče, je velice zvláště komponován, atmosféra je spíše snivá a zaměřená na psychologii postav. Škoda jen, že si udržel kvalitu jen prvních 15 dílů. Postavy se tajemně objevují na různých místech bez nějaké větší logiky a zase mizí. Pronášejí tajemné věty, které sice vám dají na konci smysl, ale působí trochu směšně. Bude vás rozčilovat způsob vyjadřování Margarety a budete mít chuť ji zaškrtit. Posledních několik dílů jsem se zase usmíval nad klišoidností konání hlavního padoucha. Konec mi naštěstí vrátil pocit z první části seriálu a dal zapomenout na fakt, že jsem těch posledních několik dílů brblal. Musím, obzvláště kvůli hudbě, dát… 90 % (17.12.2006)

Koichi Mashimo mi po Noiru přivodil další ve všech směrech úžasný seriálový zážitek, narozdíl od příběhů Kiriky a Chloé mi Madlax přišel ze začátku trochu vlažnějšího ražení, pak ovšem nabral neskutečných obrátek a já hltal každou epizodu. Konec přinese velkolepé finále, nad kterým člověk může jen uznale pokývat hlavou, protože něco takového se opravdu nevidí každý den. (09.04.2008)

S minimem studu přiznávám, že po 13. epizodě jsem se vzdala, na wikipedii dohledala pointu a celý seriál zkoukla od začátku. Ono totiž přestože se v „Madlax“ objevuje mystika a pátrání po minulosti stejně jako v „Noir“, atmosféra tajemna a záhad není z rodu těch příjemně vzrušivých, ale do krve iritujících. Primárním cílem není poskytovat vodítka a pozvolna odhalovat roušku událostí jako u „Noir“, ale mást. V „Madlax“ neustále kroužíme okolo jednoho bodu, přičemž kvůli nedostatku indicií a vodítek si musíme skutečnosti, které jsou nám předkládány, zasazovat do vykonstruovaných rámců, jež se jeden za druhým hroutí, zcela běžně jsou nám předkládány informace, jejichž podstata se sice ozřejmí během několika dalších dílů, jenomže to už si na ně většinou nevzpomeneme, a tak jediným jejich účelem v danou chvíli je zneklidnit. Na rozdíl od „Noir“ se nejistota nedá připsat ani amnézii hlavních hrdinek, neboť ta není do struktury seriálu zabudována ani zdaleka tak výrazně. Sledování neusnadňuje ani to, že mezi Madlax a Margaret není žádné viditelné pouto, obě postavy stojí samy o sobě a jejich dvě dějové linie se pouze střídají, aniž by byly jakkoli spojeny. Na druhé zhlédnutí seriál působí neskutečně vymakaně a člověk nejspíš teprve tehdy docení krásnou animaci, hudbu i shakespearovské ladění postav (z nichž ta hlavní se objeví až na konci posledního dílu asi na tři minuty), na to první je ale bohužel skoro nekoukatelný. Wikipedie je tu tudíž vcelku ospravedlnitelnou pomůckou. (29.07.2008)