Křišťálová noc

Citlivá televizní adaptace skvělé divadelní hry Františka Hrubína, výtečně obsazená (tím, že vyzdvihuji ukotvení v krizi mastroianniovského, přesněji anselmiovského Václava Vosky, ztělesněnou naivitu „jezeďáckého selství“ Jana Valy a vítězící vyrovnanost nestárnoucí parvenu Jany Štěpánkové, jen vybírám to, co pro mne zůstává i po letech nejživější). Uzavřenost scény do venkovského stavení, z jehož zahrady je vidět „odvěké“ ruské kolo (a současně falešné slunce), které si rok co rok o pouti pouští v noci opilý kolotočář „jen tak, bez muziky a bez lidí“, odpovídá zdánlivě stabilním vztahům mezi postavami, těsněji či vzdáleněji připnutými k jedné rodině. Nehybnost je ovšem skutečně jen zdánlivá: soustavně ji totiž protrhávají hříchy, sny a viny minulosti (které ovšem nejsou ani úplně zlé ani úplně dobré), což potvrzuje i (opět jen zdánlivě) závěrečný konflikt. Bolest se nechýlí ke konci a ponese ji i nenarozené dítě. (08.04.2009)

Nejen rodinné konverzační drama, ale také hluboká metafora o stavu tehdejší společnosti. Budovatelská generace vystřílela prach, nadšení a třeštění pominulo. Základna Pražského jara nebyla zdaleka utěšená, ale víra v reformy socialismu stále měla určitou přitažlivost. Nemá smysl pitvat tyto věci do detailu; jsou prostě dány. Eva Sadková a většina herců dostála své špičkové profesionální úrovni. (29.07.2020)

Špičkové televizní drama z mnoha úhlů prosvětlující vztahy mezi členy navenek fungující, ale vnitřně rozvrácené široké rodiny, které kraluje, ale také jí nejvíc ubližuje, matka -slepice. V podtextu prosvítá skepse až posměch ve vztahu k socialistickým ideálům, což bylo zřejmě to, proč šla inscenace přímou cestou do trezoru. (30.10.2010)

Obraz prostého člověka několika generací podbarvený zdánlivě pohodovou atmosférou pouťové letní noci, je konfrontován s náhlou potřebou rodinné upřímnosti, jež v některých případech na svůj okamžik čekala desítky let. Kristeježíši...není lepší si celý život tak trochu lhát? Nenápadné, neznáme...František Hrubín v letech šedesátých...nádherný kousek s některými elitními herci čs. kinematografie. (09.07.2022)

Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo. (19.09.2010)