Šoa

Tak jsem poctivě zkoukl celých devět hodin tohoto dokumentu - pěkně na etapy, abych udržel pozornost. Vypovídající hodnotu to jistě má, nicméně právě zvolená délka a celková roztahanost sráží celkový dojem z tohoto jinak bezesporu vynikajícího dokumentu o holokaustu. Taky mi tam vadily (pro mě) uměle natahované pasáže s překladatelkou do francouzštiny, kdy každý rozhovor má zbytečně dojnásobný čas a když někdo mele každou půlminutu řečí, které nerozumím, tak mě to fakt dost nebaví a tříští mi to pozornost. (15.01.2018)

I přes markantní délku jsem se celkem těšila. Bohužel jsem zklamaná. Tak závažné, zajímavé téma s potenciálem, o němž si většina filmařů může nechat jenom zdát, a ona z toho vznikne, stydím se, když to říkám, taková nuda. Oceňuji režisérův přístup, kdy si Šoa natočil po svém - nepoužil ilustrativní ani autentické dokumentární záběry z oné doby, emotivní hudbu apod., jen kouká do očí všem, kteří hrůzy války v ghettech a koncentračních táborech prožili. Na jednu stranu je to oceněníhodné a působivé, na druhou stranu po chvíli ubíjející a nudné. Jsem na rozpacích. Je to roztahané, ač obsahově zásadní, zpracování výsledek devalvuje. Snaha o autentičnost tak má za následek sníženou atraktivitu filmu. (09.08.2013)

Kvůli nedostatku času zhlédnuto na tři části. Kdo ale ten prostor má, ať se do devítihodinovky klidně pustí, nemyslím si, že by se to nedalo zvládnout. Naopak. Vyprávění přeživších je natolik sugestivní, že něco jako čas vůbec nevnímáte. Já jsem si projekci ještě prodlužovala neustálým odbíháním na Google, protože jsem do tématu celkem nerd a dokument byl plný jmen, která jsem neznala a hned v ten moment jsem o nich musela něco vědět. Hodně mě proto zaráželo, že mi během tohoto pátrání neustále vyjížděly články, které existenci holocaustu zpochybňovaly... Pro to asi nemám žádná použitelná slova. A děsí mě, že jak ubývá očitých svědků, bude přibývat i dalších takových... individuí. I z toho důvodu je počin jako Šoa neskutečně cenný a ani dalších stovek hodin ve stopáži navíc by nebylo dost. Jsou etapy v našich dějinách, které se prostě nedají vyměřit filmovými minutami. (22.04.2017)

Monumentální dílo. Hned na úvod zazní nepochybná pravda, na níž je celá výpověď založena: "Je to nesdělitelný příběh"; ovšem Lanzmann dokázal neuvěřitelné. To, že film po devět a půl hodiny udrží pozornost, je to nejmenší a beru to jako docela přirozený fakt..a to fakt. Ztratila jsem pojem o čase; poprvé jsem se odtrhla od obrazovky, jen abych zjistila, že uběhly víc jak tři hodiny. Lanzmann našel zřejmě jediný přijatelný přístup k tématu. Kousek po kousku vytváří mozaiku, která se nakonec zjeví v celé své hrůznosti. To vše se přitom odehrává vnitřně v mysli diváka, ne na obrazovce (archivní záběry nebyly použity). Právě absence dobových záběrů vězňů a obětí (pro mě nemorálních, pořízených za cenu dalšího ponížení, které nemám právo sledovat) je z mého pohledu nejdůležitější. Kapitola sama o sobě je Lanzmann a jeho kategorický, občas až agresivní přístup. Jeho někdy až nejapné otázky padají na úrodnou půdu, a to zejména v případě výpovědí "bývalých" esesáků, kteří tváří v tvář na první dojem naivnímu Lanzmannovi získávají "převahu", ztrácejí zábrany a projevují se naplno. Lanzmann dokonce přímo přiznává svou lež (ohledně slibu anonymity), aniž by se ospravedlňoval; nechává na divákovi, aby si utvořil vlastní názor. Pro příští generace (včetně mé) jeden z nejlepších příspěvků na téma holocaust. Hvězdičkové hodnocení ztrácí na významu, přesto uděluju svých nicotných 5*. (30.12.2013)

Pozeral som to síce dva týždne ale stojím si za tvrdením, že 9 hodín bolo málo. Najdlhší film aký som zatiaľ videl rozpráva jeden smutný príbeh jedného smutného obdobia 2 svetovej vojny. Snímka sa skladá iba z rozhovorov tých ktorí prežili toto peklo. Autorova snaha a práca na ktorej robil 10 rokov vytvorila úžasnú mozaiku a najrealistikejší pohľad na vyhladzovacie tábory. V rozhovoroch sú zachytené otrasné príhody členov sonderkommanda, židov ktorí prežili ale aj obyvateľov dediniek pri týchto táboroch, nacistických dôstojníkov (tí mali ťažké otázky) až po zamestnancov železnice a samotného rušňovodiča. Po tomto dokumente som nezostal rozcítený, ani smutný... ale emočne prázdny rovnako ako židia (sonderkommando) ktorí zabíjali tisícky ľudí každý deň a už nemali žiadne pocity. Bez emócií akurát z otázkou ako sa toto všetko mohlo stať... (08.06.2017)