Liza

Vzťah muža a ženy ako pána a psa (taliansky názov filmu La Cagna je výraz pre fenu, čubku). Atraktívna blondína (Catherine Deneuveová) sa po hádke s partiou z lode ocitá na ostrove v rukách záchrancu - osamelo žijúceho komixového ilustrátora (Marcello Mastroianni). Vyspí sa s ním a chce viac, no zisťuje, že pes, a nie ona, je mužovou milovanou bytosťou. Ak chce získať jeho pozornosť, musí ho nahradiť. Po odstavení psa je dobrovoľne zatiahnutá do sadomasochistickej hry. Počúva pánove absurdné povely, prevteľuje sa do úlohy sučky so všetkým čo k tomu patrí (venčenie na vodítku, poslušný aport, žranie z misky..). Ďalšia z metaforických variácií patológie medziľudských vzťahov talianskeho režiséra Marca Ferreriho. A je len na divákovi, či to čo videl považuje za psí fetišizmus dovedený ad absurdum alebo za výstižné poukázanie podstaty mnohých partnerstiev. Zmysluplný príbeh absentuje, prevažujú scény dominancie a podriadenosti v kontroverznej interpretácii. Absurdita zobrazovaného našťastie stačí vykryť zdĺhavú monotónnosť, pretože režisér si obvykle vedel vybrať hercov a dostatočne nekorektný námet. P.S. Kedysi v praveku česko-slovenského videotrhu vyšiel film na VHS s českým dabingom. (13.08.2007)

249."Já jsem Líza a nejsem blbá" Krásné, čekal jsem obvyklé, mírně provokativní dílo, nijak zvláště vybočující od formy tehdy oblíbené drobnější, převážně minimalistické tvorby s nějakou důležitou, zážitek jitřící přísadou a k tomu jsem dostal, jakoby přídavkem navíc jemný, ladný, prosluněný půvab, nelze se odtrhnout a nehltat tu zvláštní strohou a přitom zneklidňující malebnost, dva, muž a pes, ostrůvek v moři, prahnoucí pustina s jediným obydlím, samotářskou poustevnou a s nedaleko rezivějícím letadlem, do kterého můžeme odbíhat snít o létání, až s ženou, překvapivým vetřelcem do osamělcova meditativního ráje, pak klidný, vyrovnaný život dostává zpět ztracenou dynamiku, neodvratitelně, až s destruktivním účinkem. krása, kterou se nelze rychle nasytit a odstrčit v zapomnění, díky!! (24.01.2015)

Vztah mezi mužem a ženou má tolik podob, kolik je dvojic, které mají mezi sebou nějaký vztah. Většina jich je konvenčních (tím nechci zdaleka říct šťastných), které se podvolují morálce doby, a nebo diktátu společnosti - a nebo si nedovedou vymyslet nic lepšího. Pokud nekončí způsobem, který Francouzi označují folie à deux (bláznovství ve dvou), pak je tu nuda, advokát, deprese atd. Někdy se podaří v rámci "her lásky šálivých" vytvořit vztah, který je založen na "úchylkách od standardu", na nejrůznějších psychických dispozicích (a indispozicích) - avšak ani on nemusí být nutně šťastný. Marcello a Catherine jakýs takýs vztah našli. Kam to povede je už otázkou naší osobní fantazie: růžovým messerschmidtem asi přece jen neodletí... (01.08.2014)

Zvláštní film, u něhož velmi váhám nad mým hodnocením. Film jsem zhlédl v televizi ve francouzském znění s českými titulky, a bylo pro mě velmi překvapivé slyšet Itala Mastroianniho mluvit francouzsky. (Byť mě mate, že se podle anglické Wikipedie i IMDB jedná o film v italském znění, takže tam buď mají chybu, nebo existují dvě jazykové verze, a ČT odvysílala tu francouzskou). Film mě zaujal svým obsazením - možnost vidět spolu v jednom filmu mé dva velké oblíbence Catherine Deneuve a Marcella Mastroianniho zněla skoro jako sen. A zážitek z Mastroianniho oduševnělého herectví a krásy Deneuve je pro mě nakonec hlavním důvodem, proč jsem snímek ohodnotil 4 hvězdami. Jinak si s ním totiž moc nevím rady, na můj vkus je vinou své abstraktnosti divácky nepřístupný a špatně srozumitelný. Neříkám, že tam vcelku není těžké vysledovat jistou uměleckou výpověď o našem světě a o vztazích mužů a žen, ale způsob jejího provedení mi není úplně blízký, a domnívám se, že jsem na toto téma viděl lepší filmy. Šokujícího jsem zde naopak neseznal vůbec nic, a onen lehký odér S/M skandálnosti po mém soudu dávno odvál čas - v porovnání s dnešní pokleslou kinematografií je LIZA roztomile starosvětsky cudný film - vyjma pár záběrů na bradavky Deneuve zde není nic, co by snad mohlo někoho zvednout ze židle. Snad až na toho utopeného pejska, kterého jsem - přiznám se snadno - dosti těžce želel. Relativně otevřený závěr mě také bohužel příliš nepřesvědčil, že by se z Marca Ferreriho mohl stát můj nový oblíbenec - po tom, co jsem si o něm něco přečetl, soudím, že to byl jistě zajímavý chlapík, a jsem rád, že jsem se mohl seznámit alespoň s jedním jeho filmem, ale o jeho další tvorbu zatím zájem nemám. Snad časem... (09.07.2014)

Fererriho pohled na vztah muže a ženy je pokaždé... řekněme poněkud zvláštní. Víc se mi líbí jeho střízlivější podoby (Poslední žna s Gérardem Depardieu), ale tahle vyhraněnost, kdy na opuštěném ostrově žije jen on, ona a pes, má taky něco do sebe. Nevěřím tedy, že tímhle způsobem může fungovat dobrý vztah, ale chápu, že jsou chlapi (a samozřejmě i ženy), kterým může vyhovovat nosit obojek a přicházet na zavolání. (09.06.2015)