A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

Drahá Barborko, ty ses prostě nevzdala. Nebaví mě sice číst tvá díla, já raději sáhnu po Paní Bovaryové, ale ráda bych si přečetla tvé deníky a dopisy... Alespoň že Dagmar Knöpfel sáhla po tvých intimnostech a snažila se věrohodně zachytit, jak jsi žila a jak ses raději uchýlila k idealizaci světa kolem tebe, kolem nás (a to nejen ve tvé tvrobě, ale i v tvém životě) než abys příjimala svět takový, jaký je, protože takový by tě dávno položil na lopatky... Corinna Harfouch se snažila, co to jen šlo, jen mám pocit, že jí to občas nevyšlo. Každopádně i tak díky, že tento (nepříliš zdařilý) výplod vznikl. A kupodivu ne z rukou českých tvůrců... no co, na to asi není čas. Ani peníze. (05.07.2010)

Jsem na rozpacích, jestli dát tři, nebo čtyři. Místy se mi film líbil a byl strhující, místy mi přišel zmatený. Některý momenty jsou ve filmu víckrát (do teď jsem nepochopil proč) a celý to působí velmi zvláštně. Na druhou stranu tu je úžasná Malířova kamera, výborná atmosféra, strhující herecký výkon hlavní představitelky a hodně českých herců (zejména Polívka dokazuje, že umí zahrát i charakterní roli; ani ostatní naši herci špatný nejsou, jen prostě maj málo prostoru a nemaj moc co hrát). Velmi zvláštně pojatý životopis, možná, že moje hodnocení ovlivnilo i to, že Němcovou fakt moc nemusim. Ať je to, jak chce, hanba našim tvůrcům, že o ní nikdo nenatočil film a muselo to zůstat na našich sousedech z Německa, Hlavně, že tady vznikaj "úžasný" perly typu Kameňák, Rafťáci, Panicové a další. Je dobře, že tenhle film vzniknul, i když určitě není pro každýho, vyžaduje pozornost a trochu i znalost života Němcové. Mezi třema a čtyřma, dal bych tři a půl, to tu neni, dám tři. (20.02.2009)

Deprese, bolest, osamění a strádání... Takové pocity vyvolává tento komorní snímek, natočený na základě posledních tří dopisů Boženy Němcové. Zvlášť bolest je prostoupena celým příběhem v takové intenzitě, že jsem při sledování kula plány na dlouho odkládanou návštěvu gynekologa v co nejbližší budoucnosti :-). (28.02.2009)

Pozoruhodný film inspirovaly pouhé tři poslední dopisy Boženy Němcové. Jedná se o vyspělý artový zážitek s nelineárním vyprávění, který šel na ČT2 s titulky, takže průměrný divák, kterému vadí seriál Božena a vyhovujeme mu hraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové, se s vizí Dagmar Knöpfel zcela míjí. Což je naprosto v pořádku. Vedle sólového koncertu Corinny Harfouch mají zajímavé protiúkoly i Polívka a Polívková, nemluvě o všech ostatních českých hercích ve vedlejších rolích. Nejedná se o setkání s nabalzamovanou ikonou, ale o niterný ponor do duše umírající. (28.01.2021)

Tři poslední dopisy Boženy Němcové podkladem pro úžasný intimní portrét jejího nitra. Tragédie ženy (nenaplněnost, samota, smrtelná nemoc zasahující navíc ženské orgány), tragédie matky (smrt syna Hynka), tragédie manželky (bolestný vztah s Josefem Němcem), tragédie spisovatelky („Musí to být krásnější. Musí to být krásnější.“) – to vše je podáno komorní filmovou formou a subjektivním pohledem hlavní hrdinky. Všechny tři poslední dopisy Boženy Němcové pojednávají o jejím útěku z Prahy a pobytu u přítele Danka - každý z textů se ale liší mírou své expresivity a subjektivního zabarvení. Film je tak trojnásobnou variací na stejné události – od počátečních hořkých tónů po konečné smíření se světem. Snímek je postavený na neopakovatelném hereckém výkonu Corinny Harfouch, s jejímž výrazem neožívá idealisticky plochý obraz šťastné Barunky z Babiččina údolí či oficiální portrét objevující se ve všech učebnicích, ale Halasovy verše ze sbírky Naše paní Božena Němcová. „Nad tesknou ženou teskný muž, nad láskou samý žal, za tesknou ženou teskný muž, srp žalu žal, srp žalu žal“. (27.11.2006)