Černá kniha

Ty jo, tak tá si toho za druhú svetovú zažila skutočne veľa. I keď som mal miestami pocit, že film sa dal natočiť aj s kratšou minutážou a na pomery ťažkej vojnovej tématiky zaváňa až príliš pohodou atmosférou (dramatickejšia by mu sadla lepšie), ktorej navyše chýba akási väčšia hĺbka, viac mu vlastne vyčítať ani nemôžem. Od začiatku do konca bola Čierna kniha výsostne pútavým zážitkom, na ktorý sa naozaj dobre pozeralo. Hlavnej hereckej role ženského pohlavia sa zhostila pre mňa už známa tvár, Carice van Houten, ktorú poznám ale skôr zo seriálovej tvorby v Game of Thrones (Melisandra alias Red Woman) a voči ktorej som vždy choval prevažne neutrálne emócie, ale po tomto snímku môžem prehlásiť, že sa jedná o naozaj skvelú herečku. Takže veľký palec hore, získala si moju úctu. Nakoniec by som chcel ešte pochváliť záverečný odkaz na Suezskú krízu, ktorá vo mne vyvolala dojem, že aj keď sa celým filmom prelína vyslovene kľudná atmosféra, hraničiaca až s úsmevnou pohodou (i pri naozaj drastických scénach), napriek tomu si Verhoeven jednoducho nemohol odpustiť aby všetko zakončil happy endom, ale naviazal rovno na to, že ľudia sú skrátka nepoučiteľné stvorenia. Podľa môjho názoru, ak v Black Book nebudete hľadať nejakú deep myšlienku, užijete si ju všetkými desiatimi. (07.04.2017)

Mně se to líbilo velmi. Je pravda, že to příliš originální není, ale ve chvíli, kdy jsem Zwartboek sledoval, jsem přesně nějakou rutinní a napínavou záležitost potřeboval. Absence originality ale vlastně není úplně férovým vyjádřením. Zwartboek je totiž jeden z mála filmů z prostředí Druhé světové, ve kterém je velmi ostrá a neztmavená barva ( říkám tomu vybledlá barevnost), což je jev, který se ve snímcích podobného typu objevuje snad stoprocentně. Asi prkotina, ale pro mě důležitá. A několik velmi silných scén rozhodně najdete. Verhoeven je prostě klasa. A hudba...ta byla v jeho filmech vždycky špičková a po smrti mágů Goldsmithe a Poledourise si možná našel zase někoho, kdo za to bude stát. (29.03.2007)

„Značka“ Paul Verhoeven se většinou pojí s dráždivými filmy, které si utahují z jakýchkoli konvencí, ať už jsou filmové, žánrové... nebo obecně společenské. Černá kniha jako většina z nich představuje pro většinu diváků klíčový problém už v tom, že lze jen velmi těžko určit jasné hranice, kde se nejschematičtější schémata překrucují nebo se stávají součástí promyšlenějšího systému a kde jsou bez nějakých dalších významů jednoduše využívány. Režisér sám vám to neřekne, a tak si můžete jen domýšlet. Cokoli si tedy v tomto textu přečtete, nemusí vůbec nic znamenat... ale je fajn myslet si, že by mohlo. ___ Členité vyprávění židovské hrdinky ve víru holandsko-nacistických konfliktů lze rozdělit na pět skoro stejně dlouhých částí, přičemž každá hází film do zcela odlišného žánrového pohledu. Mysleli jste si, že sledujete příběh o vyvražďování židů a jejich přesunu do bezpečí? Do 20. minuty možná... Je to snad tradiční válečný příběh o partyzánské válce? Do 45. minuty ano... Nebo promyšlená variace na Hitchcockova Pověstného muže, kde zadaná žena svádí padoucha v jeho domácím prostředí? Do hodiny deset! Akční podívaná jak z brakových románů? Jen po 94. minutu. Pak už jen hořké poválečné zúčtování... ___ Jde o pět odlišných žánrů, z nichž každý má své dobré a zlé rozestavěné jinak a nikdy si nemůžete být jistí, zda se to v následující „dvacetiminutovce“ zase všechno nerozhází. Tomu jsou ostatně podřízené i herecké výkony, které musí být dostatečně věrohodné a zároveň zpětně nenapadnutelné, když se z klaďase stane padouch a z padoucha klaďas. Zároveň vám film hned na začátku poví, že hrdinka přežije. U každé vyhrocené situace si tak můžete říct: Jak se z toho, k čertu, může dostat? A neshodí to film do nechutné žumpy plné splašek? Bát se o hrdinku? Ne tak často a ne tak moc (přežije!). O film. Ano, co chvíli. ___ Černá kniha sice těká mezi různými žánrovými světy, ale zároveň si neustále udržuje precizně vystavenou dějovou kontinuitu, kterou žádná další proměna stylu neroztříští, ale jen posílí dojem její promyšlenosti. Kamera neuhýbá před ošklivostí (násilí, odpudivý nacista pobíhající nahý po záchodech), šokantností (odbarvování ženského přirození), pietními obrazy (vyvraždění židů na lodi je natočeno krvavá přestřelka z Robocopa) nebo záměrnou laciností (násilně nasazené flashbacky, béčkové detaily padouchů). Je to film zákeřný, okouzlující, pokleslý, absurdní, plný protikladů... a místy strašně hořký. ___ Nelze pro něj vytvořit škatulku, ačkoli právě se škatulkami celou dobu s takovou rozkoší pracuje... a to je na něm krásné i zvrhlé zároveň. Přeberte si to, jak chcete. (23.04.2013)

Druhá světová válka zase trochu jinýma očima, trochu z jiného pohledu a hlavně trochu jinak natočená, než jsme tak nějak všichni zvyklí. Černá kniha je dvou a půl hodinový příběh ženy, která si za války prožila svoje a rozhodně sen a to nechá koukat. Paul Verhoeven natočil efektivní podívanou do válkou opředené Evropy a je to na ní hodně znát. Ta zaneřáděná Evropa nácky je hodně znát a k tomu dopomáhá solidní atmosféra, ale na konci filmu jsem z toho měl tak zvláštní pocit, že jsem si z toho filmu nic neodnesl. Je to vlastně příběh špionky, ale průběh filmu naznačuje právě tak nějak normálně, jak bych asi čekal a nic mě tam nedokáže překvapit. Natočené je to rozhodně pěkně, a Carice van Houten je solidní kost, která s náckem dokáže udělat divy, ale prostě mi tam chybělo něco, čím bych si tento film nadosmrti zapamatoval. To zpracování, ty kulisy, to je všecko opravdu fantastické, co do efektivnosti filmu se týče, ale nemůžu si pomoci, ten film měl rozhodně na víc. Tak nějak se snažil přijít s něčím novým, a vlastně mi ukázal to všecko, co jsem už měl možnost někde vidět, nebo ne vidět, ale ten příběh se žádnou zvláštností nezkrášluje, a to mě trošičku zamzrelo. Dvě a půl hodiny koukám na něco, přičemž vlastně v průběhu filmu tuším, že to tak dopadne a nakonec to všecko tak nějak dopadne. Na pět hvězdiček bych v tom musel vidět něco šokujícího, a to mi v tomto filmu chybělo. (18.09.2008)

Při sledování jsem z lulky pobafal a takto k sobě spoileroval. Loupežníci na každou skupinku Izraelitů, popravenou těžkým kulometem, obětovali novou loď i kapitána, to je pěkné. Jaký to znoj, válečný nizozemský četník, když do pěti vteřin po jeho zapískání (neboť se stal svědkem upadlého zelí) přiskotačilo šest taxíků narvaných gestapáky tak, až nebylo kam rezervu dát. A vůbec, jak mohli říšní lidé kdy dobýt byť píď cizí země, když se disciplinovanost jejich ozbrojených složek projevovala trajdáním soldatesky bez rozkazu, ohlášení nebo podpory, aby si mir nichts, dir nichts zkoušela na vlastní pěst likvidovat partyzánské hnutí? Skutečně se obřezanec poznal podle tmavého porostu, ať již na hlavě, nebo nemravných místech? Pak měl Dolfík štígro, že se mu za celá ta léta nikdo nekoukl pod čepici, že? Logika ponejprv jen haprovala, ovšem při ,,osvobozovací scéně" konečně radostně zapružila v kolenou a žuchla z hrušně na hlavu. Následující nešťastná poprava... hm. Již jen taková fialka na hrobečku Frhovnovo soudnosti. Fotogenická ňadra, za jednu. Holendři moc hulej, je jen otázka, zda film je důsledkem onoho či naopak, chtějí na tuto ostudu hihňavě zapomenout. (08.10.2015)