Offside

Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek. (07.12.2011)

Zatímco většina západního světa prožívá v současnosti éru, která často tlačí do popředí ženy spolu s rasovými a sexuálními menšinami až v extrémní podobě pozitivní diskriminace, v Íránu žijí ženy s absencí některých společenských práv dodnes. Offside vypráví o mladých íránských ženách, které se přes zákaz rozhodnou vydat na fotbalový zápas... jak to zní dramaticky, o to víc mě překvapil nadhled s vtipnými momenty, které Jafar Panahi i do reflexe vážného tématu opět vsunul. Nejdřív jsem si trochu nechápavě říkal, proč se ženy převlékly za muže jen s tak polovičním maskováním, že zůstávají pořád zahalené (vlajkou) a svým vzhledem se tak stávají ještě nápadnější... ale když se později přesouváme do místa, kde vidíme pochodovat i pár stejně oděných mužů a vidíme i ženu s téměř mužským obličejem, mělo to se vzrůstajícím počtem dalších žen působivou gradaci. Věřím, že zážitkem pro ženy musela být už jen možnost strávit velkou část zápasu poblíž zdi za stadionem a celý zápas slyšet, neříkajíc o vyvrcholení filmu. A já převelice oceňuji, jak se Panahi naprosto vyhýbá černobílému podání tématu, kdy ještě i jeden ze zákazů daného režimu (přísný zákaz i jen menšího ubití ženy) se ve filmu s kritikou daného režimu ukáže jako fungující ochrana, kdy i dlouho nesmlouvaví policisti náhle projeví s fotbalovým fanouškovstvím jistou slabost ke svému oblíbenému sportu a jedna velká událost pro národ lehce pomůže na chvíli částečně prolomit bariéru... Od prvních vteřin mě film dostal autentickou atmosférou, zaujal skvělými dialogy i (ne)hereckými výkony a snad pokaždé, když jsem si chvíli říkal, že se začíná už prošlapovat na místě, přišel následně zpestřující zvrat. Posledních 15 minut je vyloženě pozitivním překvapením ve jménu naděje a pozitivní stránky života, na což Panahi ani ve svém starším filmu opět nezapomněl. [85%] (14.08.2023)

Krásné holky, poctivá filmařská práce a chytlavé dialogy baví do doby, dokud se íránské fotbalové fanynky špičkují s dozorujícími vojáky, žel jakmile se film i s hrdiny ke konci přesune mimo stadion, ukáže se, že Panahi má problém jej nějak efektivně uzavřít. Využít k natáčení čas skutečného zápasu íránského národního týmu s obávaným Bahrajnem byl ovšem skvělý nápad - při scéně, kdy jeden z vojáků (následován ruční kamerou) vyběhne ze záchoda na ochozy obřího stadionu plného skandujících lidí, jsem si musel podepírat bradu, aby mi nespadla čelist na zem (a nevyrušila tím diváky na LFŠ 2010). (02.08.2010)

Na západě oslavovaný a ve své rodné zemi perzekuovaný tvůrce Jafar Panahi založil svůj pátý celovečerní film na nápadu o možnosti natáčení v reálném čase v průběhu fotbalového zápasu mezi Íránem a Bahrajnem o postup na Mistrovství světa v Německu - a to přímo na inkriminovaném stadionu. Kvůli tomuto omezení točil pravděpodobně většinu scén na první pokus a film tak poskytuje skrze ruční digitální kameru kýžený dotek reality, což podporuje i obsazení všech rolí přirozeně se chovajícími neherci. Díky této jasně dané koncepci je tak předávané poselství o „íránských ženách mimo hru“ podáváno překvapivě lehce a nenásilně, i když občas možná až příliš přímočaře. Závěrečná epizoda v autobuse pak působí poněkud nastavovaně, jelikož důležitá zpráva je dávno předána a film potom už, podobně jako samy íránské fotbalové fanynky, pouze nervózně přešlapuje na místě a čeká na vytoužený postupový konec zápasu. (02.12.2013)

Velmi autentické, alespoň jsem měla ten pocit. Taky mě napadlo, že lepší by holky měly se na zápas podívat v televizi, než se tam někde nechat buzerovat vojáky a posléze mravnostní policií, ale samozřejmě jde o princip. Moci se rozhodnout, mít tu svobodu rozhodnutí, jako mají v tomto a jiných případech íránští muži. Nikdy jsem fotbal na přímo na stadionu nesledovala, ale určitě by mě štvalo, kdybych to měla zakázáno. Íránkám nezbývá, než ty svobody vybojovat dalším generacím. (24.06.2023)