Shang cheng

"Vyznání bolesti" mi silně připomnělo esteticky krásný film "2046" Wong Kar Waie: líbí se mi, ale nemám ho moc ráda, audiovizuální formu některých scén nedostanu z hlavy, ale výsledek je povrchní, rozmělňuje emocionální dopad předchozího filmu "Stvořeni pro lásku". Tady podobně nemůžu nesrovnávat: od režisérského tandemu, který má za sebou třeba "Volavky", bych chtěla vidět něco víc než povrchní filozofii a fráze. Taky nevím, zda chci Kaneširovi věřit toho komediantského pijáka. Ale mám slabost pro mstitele i pro melancholii Tonyho Leunga, takže budu nad filmem ráda přemýšlet... (07.01.2011)

Pohodový film, na který jsem se díval při koupání, stříhání nehtů, čištění zubů, holení, vaření a jedení večeře. Kdybych na něj koukal v klidu, tak se možná po čase začnu nudit, ale skrze mnohotvárnou činnost, se tak nestalo. Styl vyprávění mi občas přišel hodně zmatečný, za to velice osobitý. Měl takové zvláštní kouzlo. Hlavní postavy byly super a ty vedlejší odehrály co měly. Confession of Pain mi přijde jako celkem sympatické Krimi-Drama, na nějž sice rychle zapomenu, ale v daném okamžiku mě mile překvapilo. Jako třešničku na dortu má super soundtrack. (22.04.2016)

"Mesto rán/zranení" (doslovný preklad názvu), v sebe spája "príbehovú" - kriminálnu líniu vyšetrovania vraždy, s "pocitovou" - taživou atmosférou (vykreslenou hlavne tmavými obrazmi nasvietených nostalgiou blikotajúcich neónov a pomalo tiahlych hudobných smyčiek) vyrovnávania sa utrápených ľudských duší s krutými bolesťami minulosti, z ktorých jedna je práve katalyzátorom vyššie spomínanej krimi línie. A práve skutočnosť, že samotného vraha poznáme už od začiatku, síce mohla byť tvorčím zámerom posilnenia mučivej vnútornej bolesti postáv, no na druhej strane tým aj to málo, čo kriminálna línia mohla v intenciách napätia priniesť, oslabuje. Vnútorný svet hrdinov je síce príbližený, ovšem k naladeniu na ich vlnú smútku (a skrz toho aj pochopenia v precítení) prichádza iba vo vzácnych okamihoch. (20.01.2007)

Confession of Pain nelze explicitně tolik vytknout, jít pod tři by mi přišlo nefér, ale nebavilo mě to. Snímek se sune v bluesovém tempu, neobsahuje žádnou akci, ani napětí. Klíčová měla asi být psychologická rovina, ta ale díky slabému scénáři a trochu zmatené režii nefunguje. Hvězdné obsazení je nevyužito, Takeshi Kaneshiro se poctivě snáží, ale limituje ho scénář. Tony Leung (jinak můj oblíbenec) spíš jen staticky odříkává text a moc nehraje. Těžko říct proč, se stejným Andrew Lauem přitom vytvořili o šest let dříve geniální Volavku. Film není úplnou ztrátou času, ale prostě se imho nepodařil. (24.01.2022)

Od autorů volavkovské trilogie jsem tedy čekal mnohem víc. Scénář na mně působil strašně vykonstruovaně a nepravděpodobně a celý příbeh do značné míry postrádal jakékoliv napětí. Tony Leung a Takeši Kaneširo podávají "pouze" standardní výkony. Jejich postavy se svými vnitřními dramaty ke mně nijak zvlášť nepronikly. Skrz naskrz tuctový film, který do lehkého nadprůměru pozvedá solidní kamera a hudba, které dohromady vykreslují nádherně melancholickou atmosféru. (27.02.2008)