Vyšetřování skončilo, zapomeňte!

Velmi poutavé. Franco Nero hraje vypsychovaného slušného člověka ve vězení velmi dobře a je prostě vidět, že korupce a hierarchie je všech všech vězeních (alespoň filmových) stejná. Zde navíc postavy o svém jednání vždy tak nenápadně filosofují (hlavně vrchní bachař) aby ospravedlnily svoje činy. Hodně se mi líbil neučesaný konec. (03.11.2013)

Zajímavý snímek z vězeňského prostředí s velmi dobrým Francem Nerem (zde prokázal, že je skutečně kvalitní herec a vyvrátil tak mé pochyby), který je však až příliš rozvláčný a nedokáže si udržet pozornost po celou dobu stopáže. Mám také jisté pochyby o realističnosti vězeňského života, jenž je nám zde podán – nemyslím korupci a mafii, ale spiš ty vztahy mezi vězni. I chování některých postav (včetně hlavního hrdiny) mi připadalo trochu zvláštní, ovšem konec byl naprosto perfektní. A s ním související vývoj Nerova architekta. (06.08.2020)

Italové nikdy neměl problém se střelbou do vlastních řad. Italské politické a kriminální thrillery byly za minulého režimu s oblibou hojně nasazovány do kin a televizního programu, protože takzvaně „nastavovaly zrcadlo prohnilému kapitalistickému zřízení“ (což nikdy neopomněla tehdy televizní uvaděčka před projekcí zdůraznit). A mezi nimi vynikaly díla Damiana Damianiho, jehož „Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky“ a právě tento film, plně vražd, korupce, organizovaného zločinu a mafiánských piklí, patří mezi řemeslně nejzdatnější. Ke spočítání počtu jejich projekcí na tehdejším 2.programu Československé televize by možná nestačily prsty ani na obou rukách :o) (17.06.2012)

Ze začátku to vypadalo jako ,,celkem normální, ale poctivý film z vězeňského prostředí.´´ Ve druhé polovině jsem se do něho, ale ponořil jako už dlouho do žádného jiného. Je totiž velmi plastický. V ničem si nezanechává od diváka odstup. Šokuje v každé minutě. Jestli to takhle tehdy chodilo v italských věznících tak potěš pánbůh. Od (Pozor Spoiler!) vraždy Pesentiho by mě nenapadlo, že se může stát ještě něco horšího. Ale stalo se. Ze závěrečné pointy člověku až mrazí. Musím dát pět. Už dlouho mě žádný jiný film tak nevtáhl. Lví podíl na tom má i starý dabing studia Barandov. Jeden z nejlepších dabingů, které jsem kdy slyšel. (20.08.2018)

Sžíravou kritiku poměrů v italských věznicích a politice Damianimu trochu kazí pár nesrovnalostí v logice jednání zejména těch zlých. Všemocná koza Nozdra nechává bez povšimnutí jedinou příbuznou muže, který by ji mohl podojit. Řekl bych, že vydírání a únosy rozhodně patří do její denní krmné dávky. Nu což, po dlouhých peripetiích se nakonec rozhodne zarazit svůj roh do srdce onoho nešťastníka přímo. Načasování toho útoku však pro mne zůstalo záhadou, těsně před tím se totiž dozvěděla, že existují písemné důkazy jejího nekalého okusování rostlinstva na veřejných prostranstvích, přesto jí to bylo zcela u vemene a k likvidaci přistoupila. Hmm, minimálně trochu riskantní krok. Ponechám-li však stranou tyto a pár jiných podivností stran logiky, zůstane toho pořád dost, za co se dá tahle deprimující exkurze do světa korupce a moci pochválit. Zdařilý popis cesty od naivity k prozření či názorná ukázka toho, jak tenká je hranice mezi zbabělostí a pudem sebezáchovy. A nakonec jasně položená otázka, skutečně existuje něco, čemu obvykle říkáme svědomí? Damiani říká ne a já mu to věřím. Depresivní čtyřka. (09.12.2016)