Death Bed: The Bed That Eats
Obsahy(1)
Další snímek z ranku děl natolik bizarních a autorsky mimoběžných, že se vzpírají žánrovému zařazení a vytvářejí si kategorii vlastní. „Bylo nebylo, do krásné panny se zamiloval démon, přebývající v mohutném stromu. Rozhodl se ji svést i vzal na sebe lidskou podobu a vyčaroval postel s nebesy. Ale dívka při milostném aktu zemřela a na postel skanuly démonovy krvavé slzy. Z této krve se zrodil život a spolu s ním hlad...“ Taková je premisa filmu, za jehož vznikem stojí fantazie a autorská umanutost George Barryho, scenáristy, producenta a režiséra v jedné osobě, který poté žádný další film nenatočil. Titul nic nezastírá. Máme co do činění s ohromnou postelí, která se pro každého, kdo do ní ulehne, stane smrtelnou, a navíc pozře vše, co se ocitne v jejím dosahu. Navzdory prostinkému ději, rozčleněnému do přehledných kapitol (Snídaně, Oběd…) se ale film vymyká racionálnímu popisu. Pohybuje se na pomezí horečnatého snu, zvrácené pohádky, surrealistické hříčky a dekadentně poetického hororu, přičemž ve vrcholných momentech evokuje díla Luise Buñuela či Jana Švankmajera. Přitom nechybělo mnoho a tento klenot zůstal zcela zapomenutý. Na počátku byl Barryho sen, který se autor pokusil zachytit. Natáčení se díky nedostatku financí protáhlo na pět let. S hotovou pracovní kopií Barry v roce 1977 objížděl malé distributory v naději, že se mu film podaří prodat. Nestalo se tak. Jeden z distributorů si ale bez vědomí autora udělal kopii, která se v 80. letech objevila na VHS ve Velké Británii. Až v roce 2001 Barry náhodně na internetu narazil na zmínku o filmu a ke svému úžasu zjistil, že existuje sice nepočetná, leč o to oddanější komunita jeho fanoušků. Téměř třicet let po svém vzniku se péčí společnosti Cult Epics film dočkal prvního oficiálního vydání (na DVD) a nyní se jedinečná možnost vidět tuto oneirickou halucinaci na velkém plátně nabízí všem otrlým divákům. (Festival otrlého diváka)
(více)Recenze (20)
Bizarní experimentální snímek o posteli, co požírá nejen lidi. Zábavný film kombinující příběh dávné legendy o zamilovaném démonovi a krásné dívce s osudy současníků, kteří se stávají nechtěnými položkami na jídelníčku hladového nábytku. Vzpomínky na již snědené i scény s právě pojídanými mají kouzlo nízkorozpočtového snímku, který natočila mysl explodující fantazií. Některé obrazy jsou dekadentně krásné - pohlcené žluté růže se smísí s krví sežrané dívky a vyrostou jako rudé z její lebky nedaleko prokletého domu. Když se Dianě (D. Hallová) podaří vyprostit ze smrtelného obětí, očakával jsem chapadla či jazyky. Nic. Se zkrvavenýma nohama se vyplazila téměř z domu....a pak se vymrštil pruh látky, omotal se jí okolo nohou a bylo rozhodnuto. Už je mi jasné, kde se Craven inspiroval, když se rozhodl v Noční můře zlikvidovat J. Deppa... A co se asi stane, jestliže ponoříte ruce do trávicích kyselin hladového žaludku? Pro okrajové publikum. ()
Well... těžké hodnotit. Šíleně amatérský, laciný a dá si říct i blbý film, který se odehrává v jednom pokoji s postelí. Na druhou stranu originálnější horor jsem dlouho neviděl - démon zaklety v posteli, která sežere všechno a všechny, kdo se k ní přiblíží. Některé scény jsou skvělé, jiné na hranici totální debility (kostlivé ruce). Dávám dvě hvězdičky, protože jsem v průběhu sledování přemýšlel jak nad odpadem tak nad nejvyšším hodnocením, což se mi často nestává. ()
Aby všetci dobre vedeli, že skončia raz na smrteľnej posteli. Vízie, sny šialené, fantáziou živené. Kvôli láske démon zlezie zo stromu - a šup rovno do postele, do domu! Žltkastá pena farby šťanky, nevyberá si ver návštevné stránky. Kto príde, toho lôžko zožerie, prv, než od strachu sa doserie. Bizarne humorný chod jedál, kde nechýba ani dezert, poskytol tento uletene surreálny prezent. A na koniec poznámka obligátna: nechýba ani literatúry ponuka delikátna. Pažravá posteľ má i bibliografický odtlačok. Mimo Millerovho Obratníka Raka či Biblie, spapala i žartovne erotického časopisu Candid Press výtlačok. ()
Vskutku podivný počin, ktorý je stelesnením divokých vízií v tej dobe začinajúceho (a zároveň aj končiaceho) filmového tvorcu Georgea Barryho na celuloide. Barry disponoval nizučkým rozpočtom, vzhľadom k čomu si vo svojej prvotine nepočínal najhoršie. Vystačil si s jednou kamennou miestnosťou, honosnou starobylou posteľou, pár litrami žltkastej tekutiny a asi desiatkou hercov-nehercov. Z technického hľadiska by sa toho Death Bedu dalo vytknúť dosť, okrem snehobielych častí školskej kostry (lebka, ruka) z hodiny prírodopisu, ktoré boli použité v niektorých scénach sa tu však už nevyskytlo nič, čo by výraznejšie bilo do očí... ()
Bohuzel mam z toho celeho pocit, ze ten pan myslel toto dilo jako regulerni zanrovy film. Navic nepochopil zakladni zasady kontinuity strihu, a to opet neslo o zamerny vyrazovy prostredek. V mistnosti s posteli a v pohybech postav se clovek hodne ztraci, a to prostorove neslo o zadny labyrint. Pokud by to byla parodie, s jednou hvezdickou bych se slitoval, ale jen s jednou, protoze ac jsem se sam snazil prehodit na parodickou notu, ani z teto optiky film nefungoval. ()
Galerie (7)
Photo © Cult Epics
Reklama