J'accuse !
I Accuse
Obsahy(1)
Silně protiválečný film francouzského režiséra Abela Ganceho, který děj zasadil do průběhu první světové války. Film demonstruje hrůznost a nesmyslnost války. Snímek vystihuje scéna, kdy padlí vojáci vstanou ze svých hrobů, aby zjistili, že se nic nezměnilo a jejich oběť byla zbytečná. (contrastic)
Videa (1)
Recenze (13)
Téměř tři hodiny dlouhý protiválečný film na minimu postav představuje herecký koncert o přerodu člověka od počátku války po její skončení, a je to neuvěřitelný zážitek. Co začíná jako milostný trojúhelník, kde postavy jsou velmi jasně charakterizované, se mění na příběh o přátelství, přechází do epizody o cti a končí žalobou války jako takové ve scéně s padlými vojáky. Ústřední trojice je brilantní, stejně jako ostatní důležité postavy a ačkoliv Gance používá k navození pocitů různé prostřihy, obrazy a jiné imaginace, v tomto snímku to nijak nevadí. ()
Formálna chuťovka, v ktorej Abel Gance ukázal, že je treba s ním počítať v úlohe režiséra rozprávajúceho dôležité príbehy epickou formou. Možno sa môže na prvý pohľad zdať, že táto story je dosť pritiahnutá za vlasy ( ústredný milostný trojuholník ), ale ono to svojou gýčovitou sentimentalitou akosi funguje. Veľkolepý snímok, tak ako to už neraz dokázal nejeden nemý film. ()
„Jean začal chápat, že nebyl jediný, kdo Edith miloval…“ Žaluji je výborný protiválečný film. Avšak jeho pacifistické vyznění spolu s důrazem na hrůzy a důsledky války (gradující v posledních cca 45 minutách) a slušně zpracovanými a sestříhanými bitevními scénami kupodivu nejsou to nejsilnější na filmu. Tím je příběh o 2 mužích a jejich lásce ke stejné ženě, a pak postavy samotné. Edith dostává skutečný psychologický rozměr až po „poznamenání válkou, Jean toho, dokud jen „trapně“ píše básničky (které jsou naštěstí řešeny jen obrazem a ne slovem), také zpočátku moc nenabízí (naštěstí nezůstane „přizdisráčem“ dlouho), ovšem tatík (lehce zelný mozek nostalgicky vzpomínající na minulost, avšak také milující svoji dceru a toužící po opětovném připojení toho prokletého „Alsaska-Lotrinska) a Francois (temperamentní myslivec se sklonem k tvrdším praktikám, žárlivý ale zcela oprávněně, s trochu zvrhlým smyslem pro humor, ale jinak statečný a milující chlap) člověka zaujmou hned od prvního seznámení s nimi. Každopádně sledovat pozvolný vývoj vztahu manžela a milence (stupňující se už od prvního takřka zázračného podání ruky na frontě) je maximálně poutavé. A místy dokonce i překvapivě zábavné, přičemž kruté scény smrti se pravidelně vyvažují právě úsměvnými scénami (Němci dovolující si manžela rušit při korespondenci, veteráni vášnivě bojující na mapě, rivalita soků na bojišti přenášející se domů na tchána a matku atd.), i když z některých současně mrazí (Francois Jeanovi zasněně povídá o Edith a přes rameno mu visí boty mrtvého spolubojovníka). Až necelá poslední hodinka je už téměř čistě vážná, špinavá a bezvýchodná. Navíc proložená hororovou linkou, ta mě ovšem bohužel zklamala svým moralizováním (kritika slabostí normálních lidí mi přišla mimo vzhledem k tomu, že jinak po celou dobu film žaloval na válku a ty, kteří ji způsobili, to stejné si ale myslím i o lynčování poloněmecké holčičky ostatními dětmi). K tomu byl samotný konec už dost natahovaný, já osobně bych závěrečný střih uvítal už při památné a dojímavé scéně v nemocnici. Proto zůstanu pouze u silných 4*, což mě vzhledem k takovým cca 3/4 filmu docela dost mrzí. Tak či tak mě Abel Gance stejně jako u pozdějšího Au secours nezklamal. ()
Ganceho obžaloba a umělecké vypořádání se zločiny první světové války. Velice dlouhý, divácky náročný film. Rovněž tak ale i mimořádně komplexní, režijně nápaditý a inovativní. Jen hrstka filmů dokázala do téhle doby přijít s takhle obšírnou a soudržnou uměleckou vizí. Milostný trojúhelník i zákopová válka mají podobný prostor, přičemž se dramaticky nepodkopávají, ba právě naopak. Válka a vojáci jsou podáni značně naturalisticky. Díky velmi dobrým hereckým výkonům film působí místy dost moderně. ()
Galerie (5)
Photo © 39. Letní filmová škola
(soubor nespojitých poznámek k formálnímu zpracování filmů francouzského impresionismu) v úvodu prezentace herců a divadel, z nichž pocházejí / velkolepý film určený patrně pro projekce v palácových kinech / příběh situován do minulosti - cca 1870 / použití barevných filtrů: žlutozelený filtr pro expozici postav v úvodu filmu / časté užití masky, která izoluje postavy obklopené temnotou / symbolika: sova jako předzvěst kataklyzmatu a metonymie pověrčivosti lidí / stmívačky usnadňují orientaci v časových skocích, ale hlavní měrou se na tom podílí střídání barevných filtrů / obsahuje surreálné scény: prostřednictvím prolínaček mezi záběry na mapu, řád a ilustrace znázorňující bitvu snímek přibližuje vzpomínání starého vojáka na kdysi dávno prožitou válku - svého druhu imprese / básník píše ódu na Slunce - evokováno záběry na přírodu, živly, použit tmavě fialový kamerový filtr (značný evoluční posun v porovnání s Desátou symfonií), dvojexpozice vytvářejí "duchy" žen pohybující se překrásnou přírodní krajinou, obrazy tentokrát nejsou přerušovány mezititulky s textem básně, která je takto zcela vizualizována filmovými prostředky / slunný den v přírodě odlišen kobaltově modrým filtrem - barevné filtry používány s jakousi nahodilostí, snad čistě pro navození subjektivních pocitů / klasická symbolika - padouch v hněvu zabíjí ptáče / časté střídání různorodých rakurzů / maska se zužuje na zděšenou tvář ženy, když je vyhlášena všeobecná válečná mobilizace / následují surreálné výjevy se záběry na tanec kostlivců, zatímco lidé zpívají písně na oslavu Francie / záběr s kosou se prolíná s blokem básníka / sova se připomíná se zlým znamením / velké množství detailů, které málem zachycují úplné děje či události (loučení v krátkosti vyjádřeno detailem na potřesení rukou, rozsvěcování a zhasínání svící) / méně expresivní herectví ve srovnání s Desátou symfonií / znatelně méně mezititulků / více detailů / zasvětlení v interiérech upomene na šerosvit / leitmotivické využítí symbolů sovy a kostlivců / titulek "žaluji" se objevuje přímo v obraze / autentické záběry lidových oslav / válečná fronta invenčně zobrazena jen jako černé siluety bojujících postav na pozadí (krví) červenající se oblohy / propracované typografie dopisů a vzkazů (užívaných převážně jako korespondence mezi domovem a frontou) / pohyblivá maska se často zužuje jako clony starých fotoaparátů, rozšiřuje a jinými posuny přenáší pozornost / v jádru velice naivní námět - dva kohouti zápasí o unylé děvče, společný předmět touhy i společné protivenství na válečné frontě hrdinu i antihrdinu nakonec velice sblíží / jejich společné vzpomínání - flashback ukazuje ženu s lascivním úsměvem, jak okusuje hrozen vína / secesní výjevy ráje se prolínají s tancem kostlivců - ambivalence věčných archetypálních protiv / mezi 1. a 2. dílem nastává velký časový posun / zatopené zákopy / velký detail na drápy sovy se později ukazuje být další impresí - sen protagonisty pomalu přicházejícího o rozum, který prožívá v horečce / vzácná jízda kamery sleduje protagonistu na cestě za matkou / komentování dějů banálními "moudry" v mezititulkách / osud dívky během války vysvětlen s pomocí retrospektiv / časté pohledy do objektivu kamery / expresionismem inspirované znásilnění "stínem" vojáka / velmi plastické svícení / místy vkusně aranžované kompozice kamery v exteriérech / patriotistické vyznění / protiválečný apel svádí vinu za masové vraždění na virtuální pojem "válka" () (méně) (více)