Královská hra

Kráľovská hra je sfilmovaná podľa novely Stefana Zweiga Šachová novela.Keď ju Zweig dokončieval tak pod fašistickou diktatúrou hynulo jeho rodné Rakúsko.Do konca 2. svetovej vojny chýbali ešte 4 roky a on postupne dával život šachovému veľmajstrovi Juhoslávie Mirkovi Czentovicovi, človekovi, ktorý je síce šachový génius, ale je primitívom a nie je schopný iného citu, ako nenávisti. Proti nemu sa po vojne, na plavbe parníkom z New Yorku do Buenos Aires, na šachovom poli postaví Dr. Heinrich Kleibert, ktorý za druhej svetovej vojny bol 8 mesiacov väznený v samoväzbe zástupcom veliteľa gestape pre Viedeň SS Oberführer Hermanom Spitzom a tento pobyt vo väzení prežil len vďaka knihe rozborov šachových partii svetových šachistov.Na druhej strane bol Czentovic, ktorý bol priateľom gestapáka, ktorý vyšetroval Henricha na gestapu. Výzvu Czentovica, ktorý v tejto partii vidí ľahko zarobené doláre, Kleibert prijíma a v skutočnosti je to pre neho odplata za mučenie pri výsluchoch, ide o bitku na život a na smrť. Ako to všetko dopadne si môžete pozrieť v tomto vynikajúcom filme vo verzii z roku 1963 pod názvom Šach mat, alebo Hrušinského koncert v Královskej hre z roku 1980, respektíve v slovenskej verzii Kráľovská hra z roku 1999. Ide o veľmi silný príbeh, v jednoduchej zápletke sa rozvíja zložitosť ľudského myslenia, prežívania a jednania. (03.04.2017)

"Já říkám, že určitý druh inteligence přináší trable a je zdraví škodlivý." Tak jako měl Hemingwayův Stařec svou rybu, tak měl Zweigův (a Hubačův) Dr. Kleibert svého Spitze-Čentoviče. Anebo ještě spíše samotné šachy, záchranu i prokletí mysli. Šachy tu působí jako droga, které se chce závislý člověk zbavit. Nerad používám superlativů, ale toto byla scénáristická a herecká hra stejně dechberoucí jako ta šachová. Scéna, kde Munzar jako Kleibert popisuje Růžkovi své věznění na gestapu je obrovsky silná a dokázala mě naprosto rozložit, přestože při ní nebylo ani zmíněno jediné přímé fyzické násilí. Jen nezměrná prázdnota oddělující člověka od světa a následně i od svého vlastního vědomí. A Hrušínský? Vedle jeho Čentoviče je podle mě i taktéž jeho Kopfrkingl jen příštipkář, a to přitom tento šachista zřejmě nikdy nepoužil fyzické násilí. Zatímco Kleibert byl obklopen samotou nucenou, Čentovič sám sebe obklopil svou představou moci srážející vše, co se jí postaví do cesty, i když k tomu volí šachové partie. (27.11.2016)

Parádní film...opravdu vydařená televizní záležitost...nervy jsem měl pravda řádně našponované...nevídaný herecký koncert Rudolfa Hrušínského a Luďka Munzara...i Martin Růžek a Petr Haničinec stáli za to...a ta nenápadná nervová hudba pořádně zatápí pod zadkem...jen je skutečně škoda že se to tak nějak furt zbytečně protahuje...jinak bych dal pět (09.05.2008)

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% (04.12.2020)

Jednou z emocí, která se mi uhnízdila v hlavě, je mírné znechucení. Druhou pak údiv, jak velkého obdivu se dostalo této prvoplánovité alegorii o boji mezi hrubou silou nacismu a slušnými lidmi, oběťmi. Hraju šachy víc než 35 let, několikrát týdně. Takže mohu prohlásit, že o filozofii této hry, se tady nic nedozvíte. Tvůrci buď neporozuměli tomu, jak se odráží povaha hráče do stylu hry, nebo se tím zabývat nechtěli. Každopádně nebyli to schopní promítnout do samotné partie. Čentovič je hrubě narýsovaná postava...arogantní, nevzdělaný, bezcitný...dělá věci z pozice síly - nacismus. A proti němu bývalý vězeň, mučený nacisty, který se snaží aspoň zpětně svým utlačovatelům postavit a přemoct je - dobrý člověk. Herecké výkony samozřejmě oceňuji ...ale jinak je pro mě tento film další z mnoha, ve kterých se autoři vymezují proti nacismu a válce, dost humpoláckým způsobem. Zatím nejlepším počinem o šachu, je pro mě Dámský gambit. A nejlepší o střetu mozků, stojících na opačných stranách barikád ...ani nevím, ale tento film jistě ne. (22.10.2022)