L'avventura
L'Avventura
Dobrodružstvo
The Adventure
The Adventure
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Aldo ScavardaHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Gabriele Ferzetti, Monica Vitti, Lea Massari, Dominique Blanchar, Renzo Ricci, Esmeralda Ruspoli, Lelio Luttazzi, Renato Pinciroli, Giovanni PetrucciVOD (1)
Obsahy(1)
Mladičká Monica Vittiová ve slavném příběhu lásky a odcizení... Počátek šedesátých let. Krásná Anna má přítele a milence, bohatého architekta. Spolu s ním, kamarádkou Claudií a přáteli se chystají na výlet jachtou na opuštěný ostrov. Zábava bezstarostných, které netrápí nouze, snad jen jakýsi pocit prázdnoty. Na ostrově Anna záhadně zmizí a celá společnost se vydává ji hledat... Film Dobrodružství získal na MFF v Cannes v roce 1960 Cenu poroty a dosud ve světě neznámý italský režisér Michelangelo Antonioni motiv k natočení celé tzv. „tetralogie citů", jež se stala pojmem ve filmové historii. Jeho deziluze ze závratného vývoje techniky, jíž nestačil vývoj porozumění lidským citům, ho inspirovala k vytvoření ještě tří dalších, vzápětí po sobě jdoucích filmů s různými zápletkami, ale na stejné téma – Noc (1961), Zatmění (1962) a Červená pustina (1964). „Člověk, který se nebojí neznámého ve vědě, strachuje se neznámého v duši," pravil již v roce 1960 při představení svého prvního filmu Dobrodružství a mohl to říct stejně dobře o kterémkoliv z ostatních filmů tetralogie... Dnes, téměř po padesáti letech, není jeho otázka o nic méně aktuální přesto, že se změnila doba i společnost. Základní rozpor rozumu a citu, či vědy a intuice nejen že přetrvává, dokonce se i přiostřuje. V tomto smyslu byl Antonioni již před padesáti lety prorokem. Kromě této základní myšlenky jsou však Antonioniovy filmy pozoruhodné i svou formou, s níž experimentoval již ve svých dřívějších dílech, v tetralogii však uzrála docela. Částečně vycházející z italského neorealismu padesátých let zobrazuje skutečnost jakoby dokumentárním způsobem. V obraze se na pohled nic zvláštního neděje, všední gesta, rytmus, pohyby. Důležitá je však kompozice obrazu. To, co situaci určuje a je významově důležité, se odehrává často v zadních plánech. A teprve součet dějů ve všech plánech dává výsledný význam situací, v nichž více než o logiku děje jde o vývoj emoce a duševního rozpoložení postav samých a vztahů mezi nimi. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (80)
Vrcholné Antonioniho dílo, jež pokládám za stěžejní bod jeho legendární tetralogie citů a v mnoha ohledech také za jeho nejzásadnější a nejvíce strhující film (přesto, že status kultovní a rovněž nejpřístupnější si většinově vydobyla a dodnes úspěšně drží - zaslouženě - jeho pozdější Zvětšenina), a to i navzdory pomalému tempu, narativní nesoudržnosti i iracionálním proměnám charakterů postav (Sandro se znenadání začne ve vztahu k Anně chovat jako svině - Claudia přebírá úlohu Anny - hledají ještě vůbec Annu?). Antonioni v paralele k Felliniho Sladkému životu vypráví de facto o identických věcech (vnitřní vyprahlost a amorální počínání vyšší společnosti a úloha jedince v jejich budování), jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Felliniho se nebojí ponořit se z pozice komentátora do aktivního pohledu přímého účastníka citového dění, jež se pro Antonioniho napříč celou jeho tvorbou stává jakýmsi poznávacím znakem specifickým pro poetiku jeho vyprávění. Monica Vitti a Gabrielle Ferzetti v Dobrodružství hrají nejvyšší ligu svých kariér. Jestli nějaké snímky položily základy modernistického přístupu k filmové řeči, pak je Dobrodružství rozhodně mezi nimi. ()
Nemám najmenšiu potrebu predstierať, že ma tento film, ako i ďalšie Antonioniho diela, s výnimkou Zväčšeniny, zaujali, že rozumiem citovým poryvom ich hrdinov a nepociťujem pri ich sledovaní prázdnotu, nudu a pózu. Naozaj som sa snažil, veď v mladosti bol Antonioni jedným z pilierov môjho vzťahu k filmu. Ale odvtedy som sa zmenil, zmenila sa doba, zmenili sa kritériá. Myslím, že v šesťdesiatych rokoch sa žilo o čosi pomalšie. Na všetko bol čas a aj takéto filmy, v ktorých sa hrdinka polovicu času prechádza alebo si niečo obzerá, som dokázal trpezlivo dopozerať do konca bez pocitu premárneného času. ()
Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... ()
Filmová moderna par excellance. Film, který divákovi nedá nic zadarmo a při letmém dívání se může působit tak, že mu dokonce nedá nic. Důsledně nenaplňovaná očekávání nicméně kromě frustrace mohou přinášet i nové, nečekané interpretace a revizi vlastního vnímání kinematografie. Antonioni a jeho vyprázdněné postavy a světy mi až překvapivě sedí. 90 % ()
Galerie (36)
Zajímavosti (20)
- Při natáčení scén na 40 stop dlouhé jachtě na začátku filmu tvořilo štáb 23 lidí. Michelangelo Antonioni chtěl film natáčet chronologicky, ale jachta byla k dispozici až v listopadu. Kvůli chladnému počasí dostala herečka Lea Massari (Anna) po několikadenním plavání ve Středozemním moři během natáčení srdeční potíže a po převozu do Říma na ošetření strávila několik dní v kómatu. (classic)
- Nápad na film se zrodil, když herečka Lea Massari (Anna) během plavby s Monicou Vitti (Claudia) zabloudila v přírodě na ostrově Ventotene a ztratila se. Režisér pak přišel s příběhem o dívce, která na ostrově zmizí. (classic)
- Některé scény filmu se natáčely v Schisině, vesnici duchů v obci Francavilla di Sicilia, která se nachází v údolí Alcantara. Další scény se natáčely v Casalvecchio Siculo. (classic)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
„Keď vezmeš do úvahy, že v Taliansku sa stratí asi 40-tisíc ľudí za rok, tak je to tak akurát k zaplneniu štadiónu v San Siro. [v roku 1959/1960; pozn. recenzenta]” • Ak by dajme tomu teraz brali tieto ústredné postavy v podobách Sandra a Klaudii, Corradov názor ihneď i »smrteľne vážne«, tak by tým pádom asi mohlo iba sotva vzniknúť; povedzme akékoľvek charakteristicky podané, psychologickejšie poňaté dobrodružstvo s takmer samým začiatkom na akomsi pustom, talianskom ostrovčeku, kam sa v podstate vybrali i niekoľkí známi priatelia, [s]tráviť voľné chvíle, medzi ktorými by sme trebárs našli i pomerne dosť atraktívnu osôbku v podobe Anny, resp. Sandrovej priateľky, ktorá sa v istom okamihu na tomto mieste úplne znenazdajky a z ničoho nič plne vytratila, čiže inými slovami preložené, že naprosto zmizla bez akejkoľvek bližšie zanechanej stopy, čo je určite i hlavný dôvod na začatie rozsiahlej pátracej akcie, a to konkrétne nielen zo strany zvyšnej posádky tejto jachty, a k tomu následne i od prichádzajúcich, «profesionálnych pátračov», ale zároveň jednoznačne i zo strán už medzitým spomínaných, a vyššie uvedených - aktérov, ktorí majú rozhodne značný záujem prísť na to, ako rozlúsknuť túto, čoraz viacej zamotanejšiu záhadu, ktorá sa avšak pomaličky rozrastala i do ďalších, talianskych, regionálnych oblastí, a tak na ručičke tachometra budú postupne naskakovať samé desiatky, až by som dokonca povedal, že stovky kilometrov s akýmsi dôvetkom v zmysle pozitívneho, alebo negatívneho výsledku? • Vskutku, teda ak by som danú vec bral hodne osobne, tak minimálne aspoňže od samého začiatku, by som podobne veľmi uvítal, ak by som sa ocitol v rovnakej, prekérnej a stratenej situácii, aby medzi »hlavnými pátračmi« v obrátenom pomere, boli napokon zahrnuté i zrovna tieto dve nemenej kľúčové figúry s akýmsi predchádzajúcim, «šokujúcim zvratom», ako extra bonusom, naoko vystrihnutým z legendárneho titulu Psycho, keď po určitých scénach, bacha spoiler → nechal autor [brutálne zavraždiť] ← koniec spoileru, v tomto prípade len kompletne zmiznúť hlavnú postavu, čo pre akéhosi nepripraveného diváka by mohlo predstavovať: náhly, elektrický šok, ktorý by mohol byť ťažším orieškom na celkové spamätanie sa... • A čo myslíte, ktorú z postáv stelesnila začínajúca, rímska herečka: Monika Vittiová? Neustále melancholickú Klaudiu či zmiznutú Annu? • O tom by asi vedel povedať predsa trocha viac predovšetkým sám Autor-Antonioni, ktorý fascinujúcim spôsobom rozohral tu sprístupnené dianie s mimoriadne pomalými dialógmi, ktoré by menej skúseného diváka mohli rýchlosťou svetla na dlhší časový úsek uspať, ako klasickú Šípkovú Ruženku, čo našťastie ale nie je tentoraz môj prípad, ba práve naopak; titul som napokon ohodnotil ešte lepšie, ako pred niekoľkými málo rokmi, keď som bol, priznám sa, trošku nevyvinutým v danej oblasti. • Jedná sa o vôbec prvý diel v rámci akejsi „existenciálnej trilógie“, po ktorom sa vzápätí pokračovalo s Nocou, a končilo sa so Zatmením, pričom budem identicky nadväzovať v rovnakom trende, t.j. aktualizovať hodnotenia s recenziami. () (méně) (více)