Dobrodružství

Podobně jako La Dolce Vita líčí úpadek morálky společnosti ve prospěch stále neukojitelnější potřeby zábavy a rozptýlení, L'Avventura líčí úpadek lásky ve prospěch stále větší potřeby vášně a vzrušení. Křesťanské pojetí citové náklonnosti je již dávno mrtvé a Antonioni zde více či méně křiklavě obhajuje záletnictví a nevěru. To vše by šlo. Jen kdyby to nebylo zabaleno do bezmála dvou a půl hodinové intelektuální nudy, jakou umí snad jen Italové.. (23.03.2015)

Antonioni má dokonale jasno v tom, čo urobí a ako to urobí. Anna, Sandrova milenka a Claudiina priateľka sa stratí na mieste, ktoré úkryt neponúka. Zreteľne sa tu črtá metafora toho, že Anna sa stratila "sama v sebe", v kunderovskej "neznesiteľnej ľahkosti bytia". Postupne sa objavujú indície, že Anna bola videná na rôznych miestach, takže sa Sandro a Claudia vydávajú hľadať ju. V skutočnosti len idú "v jej stopách", strácajú sa sami v sebe. Prechádzajú priam mytologickým prostredím Lekárne, obchodu s farbami, v kostolnej veži obdivujú scénografické kvality okolitého mesta ("fasády") a komunikujú prostredníctvom zvonov, hoci si rozhodne majú čo povedať, dostávajú sa na "hluché miesto", do dediny s mŕtvolným tichom, divnou ozvenou a strašidelnou metafyzickou architektúrou, na samom konci sa ocitajú "na šikmej ploche", ktorou je stanica autobusov s klesajúcim terénom. Toto všetko pochopiteľne nie je žiadna zábava, no zábava tu rozhodne nebola cieľom. Vlastne si momentálne nedokážem vybaviť jediný umelecky skutočne hodnotný film, ktorý by ma pobavil, tak ako trebárs Burial Ground alebo Evil Dead. Tí kolegovia, ktorí sa orientovali výlučne podľa názvu a evidentne čakali Indianu Jonesa riešiaceho záhadu megalitov na Veľkonočnom ostrove si svoje sklamanie zaslúžia. Antonioni mal na mysli avantúru, románik, a aj to so silným ironickým odstupom. Road movie, ma molto strano. (25.02.2009)

Nemám najmenšiu potrebu predstierať, že ma tento film, ako i ďalšie Antonioniho diela, s výnimkou Zväčšeniny, zaujali, že rozumiem citovým poryvom ich hrdinov a nepociťujem pri ich sledovaní prázdnotu, nudu a pózu. Naozaj som sa snažil, veď v mladosti bol Antonioni jedným z pilierov môjho vzťahu k filmu. Ale odvtedy som sa zmenil, zmenila sa doba, zmenili sa kritériá. Myslím, že v šesťdesiatych rokoch sa žilo o čosi pomalšie. Na všetko bol čas a aj takéto filmy, v ktorých sa hrdinka polovicu času prechádza alebo si niečo obzerá, som dokázal trpezlivo dopozerať do konca bez pocitu premárneného času. (01.01.2022)

Možná, že ten film je snímkem ze života italské zhýralé smetánky topící se v záplavě blahobytu, aniž si uvědomuje, že je jen snůškou ztroskotanců, jak se většinou píše, ale já to v něm nevidím. Pro mne se jedná o vyjádření tajemnosti, neuchopitelnosti a nepochopitelnosti života, s nimiž nemá smysl bojovat, protože to nelze, a je třeba se s nimi pokorně smířit. Antonioni nás udržuje celý film v napětí při pátrání po mnoha pointách, které vystavěl ve svém prvním plánu, ale pak je nechává zdánlivě nezodpovězené a nedořečené. Protože nejsou podstatné, jsou to jen střípky z mnoha dalších tajemství, přičemž důležité jen jen tajemství života samotného. (12.08.2010)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)