Noc

Myslím, že naprostá většina filmů, které jsem kdy viděl, jsou ve srovnání s Nocí strašné stračky. Tohle je film, který nedělá kompromisy a který přichází s jedinečnou uměleckou výpovědí, která nemá sobě rovné. Už proto to není podívaná pro každého, tento její elitní charakter ale jen v mých očích umocňuje její celkové specifické kvality, které docení jen mimořádně vnímaví diváci schopní o filmu přemýšlet. Za sebe nemám problém vzkázat všem omezencům, kteří tento filmařský majstrštyk hodnotí jako pseudointelektuální nudu apod., aby byli tak laskavi, a místo sledování hodnotných filmů, které nedokážou docenit, zůstali u mainstreamové filmové produkce - bude to tak podle mě lepší. UPDATE 25. 12. 2014 - Och, sledovat tuto oduševnělou filmovou krásu je jako stát u vytržení nad nejlepšími renesančními plátny, přičemž posledních 10 minut filmu je emočně zcela zničujících. Kdybych točil filmy, tento by byl asi ideálem, k němuž bych se chtěl přiblížit a s nímž bych se celý život srovnával. I při druhé projekci se mi film líbil jako napoprvé, a snad ještě i více. Ohromuje mě jeho čistota filmového výrazu, celková promyšlenost a herecké mistrovství ústřední manželské dvojice - sledovat herectví Jeanne Moreau a Marcella Mastroianniho je pro mě nesmírným požitkem, který jen umocňuje nádherný zvuk mluvené italštiny (jaký to božský jazyk, jímž mluvil Michelangelo Buonarroti a další renesanční velikáni - osobně asi neznám jazyk, který by zněl vznešeněji a liběji - i sebevětší banalita má v sobě tolik poezie, je-li pronesena italsky; toto můžeme Italům jen závidět). Ohromen jsem i oduševnělým zjevem Moniky Vitti - ve scéně, v níž k manželům Pontanovým pronese: "Dnes večer jste mě rozervali na cucky", jsem si uvědomil, že tím přesně vystihla totéž, co se při sledování NOCI stalo mně. Není možné žít stejný život jako předtím po zhlédnutí takového filmu. (15.11.2012)

Vyprávět city (nebo jejich absenci) filmem, který je bytostně svázán s konkrétností. To je cesta, kterou si Antonioni zvolil, a po které se musel někdo vydat, aby kinematografie překročila ten zdánlivě nepřekročitelný horizont (vyprávět příběh) před sebou. Tady sice ještě "vítězí" obsah nad formou a zásadní přelom přichází až s dalším Antonioniho filmem - Zatměním. Ale je to už blízko. (17.05.2018)

Vždycky žasnu, jak ti Italové uměli točit ve městě a jak uměli točit nudu a smutek a problémy. A taky žasnu, jak nejen Italové uměli hrát. Noc mi trošku připomínala Felliniho Sladký život. Je méně složitá, ale stejně výmluvná a precizně vytvořená. Vedle příběhu postupně stále odcizenějších manželů a jejich umírajícího přítele si můžeme vychutnat spoutu příjemných filmových hloupostí , jako je tanec se skleničkou nebo hra na dlaždicích. (15.04.2006)

Noc je děsivě podrobnou antonioniovskou studií předsmrtné křeče rozpadajícího se vztahu emancipované ženy a úspěšného spisovatele. Zdánlivě nudný a zdlouhavý příběh jednoho dne skrývá hutné svědectví nejen o konci jednoho manželství, ale v návaznosti na Felliniho Sladký život popisuje lesk a bídu mondénní společnosti, sladkého, avšak prázdného nicnedělání znuděné smetánky... Giovanni Pontano (Mastroianni) se snaží ve vztahu pokračovat, ale jeho manželce Lidii (Moreau) je nad slunce jasnější, že jejich manželství je prázdné a již dávno vyhaslé, bez citů a živořící jen v tenatách nesnesitelné nudy. Posledním hřebíčkem do rakve jejich svazku je nádherný dopis plný láskyplných slovíček, který Lidia čte v samém závěru filmu. Jak už jsem napsal, Antonioni má tendenci budit zdání nudy a zdlouhavosti, ale je to jen zdání... Noc je vynikající, i když značně depresivní film... (29.08.2006)

Stejně jako miluju Felliniho La dolce vita, miluju i tenhle blízce příbuzný Antonioniho existenciální majstrštyk. Skvostnou práci odvádí kameraman, ale jeho nejcennější devizou jsou myslím herci - neumím si v něm představit jiný natož lepší herecký pár, než duo Jeanne Moreau a Marcello Mastroianni. Oba dva jako kdyby se pro svoje role narodili. Miluju záběry, ve kterých mlčenlivá sfinga Lidia zvědavě i znuděně bloumá ulicemi i snobským večírkem, bezcílně, odtažitě, jen jako nezaujatá pozorovatelka životů jiných lidí. Miluju scénu, ve které Giovanni s Lidií "rozervou na cucky" Valerii (Monica Vitti). A miluju samotný konec filmu s četbou milostného psaní... "Kdo psal ten dopis?" "Ty." Silná scéna, asi nejsilnější, kterou od Antonioniho znám. (29.01.2015)