Pětkrát

Podmanivé ztvárnění koloběhu vesnického života, jejž v rámci Erdemovy retrospektivy uvedl předloni karlovarský festival, zvolna protéká v hutném, lyricko-epickém tónu, vytvářeném a zintenzivňovaném magickou kamerou a hudbou estonského minimalisty Arvo Pärta. Epizody vyprávění, strukturovaného do kruhu ročních dob, přírodních proměn a pěti denních zastavení v časech modlitby, sledují především nálady a osobní radosti a strasti trojice dětských přátel, chlapců Ömara, Jakupa a dívky Yildiz, jež opakované básnivé momenty zastihují v kontemplativních obrazech spočinutí, splynutí s přírodou. Dějový vývoj v náznacích sleduje skrytý boj Ömara se svým otcem, jenž věnuje více pozornosti a důvěry mladšímu ze synů, zatímco v Yakupovi vzrůstá nenávist k otcovské figuře z důvodu zalíbení v jeho učitelce. Zrazované, opouštěné postavy tak skrze drobná trápení a syrovost, pojenou s pravidelností venkovského rytmu, prchavými impresemi zvlněné krajiny, hledají vztah k rodičovské generaci, náboženství a turecké zemi, jejíž historická situace je tu ve shodě se zúženou, snivou psychikou dětských figur poněkud zamlžená. (09.01.2014)

Na Erdemových filmech se mi strašně líbí, že ty překrásně nasnímané záběry přírody neslouží jen jako líbivé atraktivní pozadí, ale jsou nedílnou organickou součástí příběhu, vyjadřují momentální rozpoložení postav a zároveň určují náladu celého snímku. Bes Vakid zachycuje v útržcích život jedné turecké muslimské vesnice, zaměřuje se především na vztahy mezi otci a syny a ačkoliv je o něco málo ukecanější, stejně jako v Jin se většina konfiktů odehrává spíše podprahově, v náznacích. Na první pohled sice nemá tak nosné téma jako jeho pozdější filmový bratříček, ale je podobně pocitový a když jsem se do něj plně ponořila, dostalo se mi srovnatelně obohacujícího zážitku. (03.07.2015)

Častá ruční kamera (zejméne, když sledujeme chůzi uličkami), naprosto autenticky a bez úprav působící turecká vesnička, přirozené světlo, bez příkras podávané vztahy v rodině. Sledujeme osudy tří dětí a po počáteční bukolické idyle shledáváme, že ani jedno to nemá v životě snadné. Probudit se potřebují nejen ony, ale i jejich rodiče a vlastně celá společnost (pokud chápu úmysel režiséra správně). Pomalý, ale zajímavý film (už jen tím, že se jedná o originální turecký film). ■ Upozornění: Přestože to vyloženě není snímek pro náročného diváka, není jednoduchý. (20.08.2011)

Ponurá atmosféra a dramatická hudba. Hudební podkres svou dramatičností tak agresivní, že mi dokonale zničil zamýšlený(?) poetický zážitek z filmu. Ve chvílích, kdy by divák rád rozjímal nad daným záběrem a chvilkou v poklidu, hraje hudba jak z gotického hororu. Tak nevhodně zvolenou hudbu do filmu jsem snad ještě neslyšel. Sladění a návaznost jednotlivých scén na mě vůbec nefungovala, motivace postav jsem nechápal a vůbec jsem se nedokázal zorientovat v tom, co mi pan Erdem chce vlastně říci. Tímto filmem jsem zcela přecenil své intelektuální možnosti. Rozplývat se nad kamerou jako mnozí ostatní nebudu, když máte materiál (čímž turecká krajina rozhodně je) musel byste být zatraceně špatným filmařem, abyste podobně poutavé záběry nevytvořil. Spící děti? Nechápu. (10.10.2015)

Další pěkný maloasijský film o dospívání. Lyricky podaný oidipovský komplex pokrevních bratří Ömera a Yakupa. Film na mě působí jako bezděčná série vzpomínek na události z mládí propojené přirozenou amnézií (aranžované portréty spících či mrtvých dětí polozakrytých krajinotvornými prvky). Podobný smysl zprostředkovává i použitá hudba (Arvo Pärt: Te Deum Laudamus. Zatímco u nás se dělí denní cyklus do částí podle stravovacích zvyklostí, v islámském světě je to pět azanů, které dávají dohromady jeden den - celé mládí. (22.05.2019)