Severní blata

"Co mám dělat? To mám u všech zaklepat doma a zeptat se, jestli je před třiceti lety někdo neznásilnil?" Tak tomu říkám mravenčí policejní práce. Jenže tohle je Island, tady je pořád hnusně, oškliví lidé trpí různými traumaty a to je živná půda pro znásilnění, vraždy a genetický nemoci. Já jsem při tom blahem neslintal, ale ani jsem se vyloženě nenudil, jen jsem rozhodl svou neplánovanou návštěvu Islandu odložit ještě o několik životů do budoucnosti. (07.10.2021)

Hodně zvláštní krimi s nádechem tajemna. Prokletí, které si neseme od předků v genech, je hlavním motivem filmu, který běží v několika dějových liniích. Země, ve které se příběh odehrává, mi učarovala svou krásou i ponurostí, většina záběrů krajiny byla kouzelná. V žádném případě však nedoporučuji cokoli u sledování jíst nebo pít :-). (13.07.2011)

Doufám že to Kormákur trochu přehnal a Island doopravdy není tak depresivní místo jak se mi snažil namluvit. Pokud mu můžu věřit, tak vedle něho i takové Finsko vypadá jako země psychicky vyrovnaných usměvavých optimistů, a to už je co říct. Mýrin je můj první film z tamní produkce a musím říct že na mě zapůsobil. Režisér má očividně talent, a osobitá atmosféra která je přece jen výrazně odlišná od zbylých nordických zemí dává snímku zvláštní hloubku. Jediná vada, ovšem nepřekonatelná, je že mě pátrání po vrahovi skoro nezaujalo. A to by se kriminálce stávat nemělo. V příběhu problém není, ani v hercích ne, spíš bych řekl že se obojí stalo obětí snahy vyhrotit pocitovost snímku, a zmizelo v pozadí. Silné tři hvězdičky. (08.04.2012)

Je celkem neuvěřitelné, že Island, který má nějakých tři sta tisíc obyvatel, dokáže pravidelně produkovat filmy, které poráží nepoměrně početnější národy a zavedené kinematografie. Severní blata disponují vším, co patří k modernímu kriminálnímu thrilleru a čeho si v daném žánru cením. Navíc to činí nepoměrně profesionálněji a na kvalitativně vyšší úrovni než cokoliv, co upachtěně vytvořili v posledním dvacetiletí čeští filmaři. Je tam uvěřitelný příběh, plnokrevné postavy, napětí a především atmosféra, kterou vytváří jednak zádumčivá strohá a přitom tak krásná severská krajina, jednak temná hudba, kde důležitý prvek hraje mužský chór. Ocenění si zaslouží i kamera, která tvoří až fincherovsky stylové záběry a pohrává si leckdy s šokujícími detaily, ať už v lékařské laboratoři nebo při nálezu oběti. Jako třešničku na dortu poskytuje i specifický severský humor, který se v tuctových amerických kriminálkách nejspíš nenajde. Snímek není akční a jediná scéna pronásledování se mění ve frašku, když si pachatel coby robustní hromotluk po pár desítkách metrů uvědomí, že ho pronásleduje policista střízlík a vzápětí si oba vymění role. Národní specifika se zvýrazní i v ději, když např. dojde na to, že na liduprázném Islandu se každý zná tak nějak s každým. Celkový dojem: 80 %. (10.10.2010)

Natočit detektivku s tímto námětem třeba Němci nebo Amíci, tak bych to nejspíš odsoudila šmahem jako nevzrušivý průměr. Ale severská přidaná hodnota v podobě těžkotonážní depresivní atmosféry a uvěřitelných výkonů vizuálně nepříliš atraktivních herců zkrátka dělá své. A když k tomu navíc připočtu islandský genius loci, na který zvlášť my obdivovatelé této drsnější ostrovní země slyšíme (zdravím Malarkeyho), tak nemohu než jít na čtyři hvězdy i přes fakt, že jsem se musela místy trochu víc soustředit, abych se neztratila v ději. Filmová výzva 2016 (05.07.2016)