Ty, který žiješ

síce to nebol pre mňa až taký zážitok ako pesničky z druhého poschodia, ale pekné od anderssona, že si ponechal tie krásne studené farby a obrázky obnaženej absurdity ľudských životov. s mimoriadne vtipným záverom (16.10.2010)

Andersson je upřímější a brutálnější než v 2nd floor, za vše perla ze začátku, a že je to náhrdelník: http://www.youtube.com/watch?v=hnyslj2gRfM&feature=related (08.06.2011)

úsměvné, chapu ty nízké hodnocení, protože tento film vyžaduje po divákovi trpělivost, naprostý klid, soustředěnost a naladěnost na film podobného žánru, takže nedoporučuji shlédnout po těžkém dni v práci. Já jsem naštěstí naladěná byla... (09.07.2011)

Tak často zmiňovanému srovnání s Písněmi z druhého patra se skutečně dá těžko vyhnout. Tedy, je to stylově hodně podobné, liší se snad v objektu zájmu - Písně mířily spíš na "lidstvo", tady byl v centru pozornosti "člověk" (no, většinou spíš v centru nepozornosti). Dobré, nápadité, intimní, lidské (ale ne počesku "hřejivě lidské"...). (10.10.2011)

Ve své desáté Římské elegii nás Goethe po vzoru starších vyzývá : "Proto, ty živý, se lůžkem těš prohřátým láskou, než Léthé / nohu, jež uprchnout chce, smočí ti v úděsný proud." O víc než dvě stě let později a ještě víc kilometrů severněji si Roy Andersson půjčuje oslovení a staví je do čela své druhé voničky nečastušek o tom, jak se v onom prohřátém lůžku spočívá dnes - ne v libém stínu antických ruin, ale tváří ke zdi, pod obrázkem Dona Quijota. "Ty, který žiješ" je oproti "Písním z druhého patra" o něco lehčí a zábavnější, chtělo by se říci češtější ; humor opět černý, místy absurdní a poetický, nikdy vulgární. Na to, aby smích divákovi vydržel až do konce, je ale film příliš dlouhý. Nevídáno, pokud nám není proti srsti přijmout, co nám režisér nabízí : ve stopách předchozího díla dbá na to, aby se úlomky groteskní skutečnosti postupně scelovaly v tíživý balvan alegorie, který má aspoň trochu zabolet, ne jen polechtat bránici. (25.09.2014)

Velmi zvláštní a (alespoň pro mě) celkově obtížně uchopitelný počin Roye Anderssona. V podstatě nesouvisející mozaika nic nevypovídajích scén, bez děje, který by stál za řeč, zato s pořádně silnou dávkou deprese. Pokud máte pocit, že je váš život šedivý, chmurný a neuspokojující a přemýšlíte o sebevraždě, je tohle film přesně pro vás. Po jeho zhlédnutí už budete mít jasno, stačí se rozhodnout zda břitva ve vaně nebo prášky. (09.03.2016)

Kouzelné švédské panoptikum příběhů pábitelů z přízemí společnosti. Je to taková sbírka živých obrazů kolorovaných sychravým počasím, barvami starých zářivek, deziluzí, bezradností, nudou... tak jak to někdy v životě bývá.   Obrázky ze života, jako bychom je viděli nehrané, jako bychom jimi procházeli.   Dost mi to připomíná Hrabala, jeho příběhy o ničem, ten je ale dokázal rozsvítit nečekanými metaforami.   Tady je to víc šedivé, nevlídné, vybledlé...                                                                                                                                Mně se to líbilo, i ty scény, téměř bez pohybu s syrovými dialogy , vybledlé barvy, scény jako obrazy. Komedie to zrovna není, musí na to být člověk v správném rozpoložení, mít k tomu sklenku suchého vína nebo dvě. Čím víc, tím líp, líp to pochopíte. (25.02.2023)