Věc Makropulos

Pozoruhodná inscenace libeňského divadla vyniká především skvělým výkonem Jany Štěpánkové a na jevišti zřídka viděným prvkem dvojího vnímání hlavní postavy, do jejíhož světa nahlíží divadelní divák jakoby jejím vědomím. Jakkoliv jsou výkony ostatních protagonistů rovněž vysoko nad průměrem a režii jak divadelní, tak televizní není co vytknout, jedná se o "jen" - alespoň z mého pohledu - nadprůměrně dobré, ne však vynikající představení. Nápad se zrcadlem je však i přesto povznáší kamsi výš. Mluvit v této souvislosti o základní myšlence dramatu, o hlubokém Čapkově ponoru, o autorském pohledu, jehož filozofický relativismus je až nepříjemně moderně (či módně) postmoderní, považuji za nošení dříví do lesa. Nenásilné aktualizace, vkládané do představení, tento dojem rozhodně neruší a je nesporné, že dobový divák jim rozuměl. Stačí, když se perly lesknou; chtít po nich, aby byly pokaždé zářivé, je marnomyslné. (22.06.2008)

Karel Čapek vládl českému jazyku jako málokdo a jeho divadelní hry mají jednu úžasnou výhodu: ač nesou závažné poselství či námět k zamyšlení, jsou také proklatě vtipné a svižné. V tomhle záznamu Makropulky funguje jistý režisérský koncept, který dle mého dost ruší divadelní atmospheru celku, ale bohatě to vynahrazuje skvělé obsazení, jemuž vévodí famózní Jana Štěpánková v roli E.M. (08.03.2008)

Nepříliš podařená adaptace skvělé Čapkovy divadelní hry. Naprosto úžasnou Janu Štěpánkovou naneštěstí obklopili strašliví herci, předznamenávající černý kvas propukající normalizace (především Karel Urbánek, Miroslav Nohýnek a Václav Mareš), úděsně zplošťující celou hru. Pravda, mužské postavy ve hře nemají mnoho kladných rysů, ale jsou různé, vnitřně propracované, odlišené, zatímco zmínění herci přímo vtělují plochost a prázdnotu (nesenou příznačně unifikovanou uřvaností, ruinující dialogy i dramatickou linii hry). Sama scéna není minimalistická, ale podobně jako defilující herci – minimální. Pokus o aktualizaci (se zrcadlem) nevyšel. Je příliš zevní, nezapojený do celkové výstavby inscenace, a nadto uvádí na slepé uličky interpretace (Elina není z jiného světa, jak by se mohlo zdát z její anetičnosti, nežije za scénou, ale právě naopak: je naprosto zakotvená v tomto světě, na což ukazuje i její strach ze smrti) a ústí v podbízivou pointu. Podobně zklamaný jsem byl i u nedávného vinohradského představení, v němž kralovala Daniela Kolářová (shodou okolností vystupující také v této adaptaci v roli Kristýnky) a skvělý byl i Jaroslav Kepka jako Hauk-Šendorf. Obě hry mi přijdou jako dva extrémy nepochopení předlohy: na jedné straně rutinní plochost a na druhé straně podlehnutí nutkavým nápadům „co by se tak ještě dalo“. Teď čekám na další zpracování v Národním divadle. Z prvních fotografií a kostýmů se však zdá, že ani Robert Wilson nepochopil a promarnil šanci, které se mohl chopit. Protože právě Soňa Červená může tou nejdokonalejší E. M. (25.12.2010)

FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 10: ČESKOSLOVENSKO: Těch kvalitně vypadajících sci-fi ze starší domácí tvorby (a současně dostupných), které jsem neviděl, už moc nezůstalo. Tato mě nalákala zejména skrze jméno Karla Čapka. Ostatně klasické černobílé adaptace Bílé nemoci a Krakatitu řadím k tomu nejlepšímu, co v domácí tvorbě v rámci žánru kdy vzniklo. Jenže tahle Věc Makropulos je klasickým divadlem rozehraným před filmovými kamerami. Co do vizuální režie a scénografie vnímám tuto inscenaci jako velmi vydařenou, zejména pokud jde o nápad se zrcadlem, u nějž v nejedné scéně sedává hlavní postava. Silnou laťku kvality opět zaručuje samotné Čapkovo dílo s dalším zajímavě rozpracovaným nadčasovým tématem – nesmrtelnost. Nesmrtelnost způsobující v konvenční společnosti nutnost podvodu s pravidelnými změnami identity, okolitou závist či prahnutí po normálně nedosažitelném. Nesmrtelnost jako obrovská vyhlídka pro budoucí potenciální šťastlivce i příčina obrovské frustrující nudy pro onu dlouholetou, aktuálně již zatrpklou „šťastlivkyni“. Dialogy z hry jsou zdařilé po celou dobu a v závěrečné třetině dosáhl Čapek mimořádně napsaného vyvrcholení s konfrontacemi cílů, postojů a zkušeností protagonistů. Protože šlo o moje první opravdové setkání s touto Čapkovou hrou, i díky těmto kladům mám po skončení značně pozitivní dojmy. Bohužel mnohé herecké výkony se pohybují v mezích přehnané schematičnosti, teatrálnosti a posouvaly můj celkový dojem místy až na úroveň snadno zaměnitelného průměru. Zde hojně opěvovaná Jana Štěpánková má určitě v hlavní roli světlá místa, kdy na mě dokázala zapůsobit, jindy jsem však její občasné spády do patetického přehrávání snášel hůře. To ale stále není nic proti tomu, jak šmírácky působí mladý Mareš nebo když některé ze silných myšlenek hry začne soudružsky vyřvávat Willig, se kterým zacházela Věc Makropulos až do roviny nechtěné parodie. [65%] (16.06.2023)

Posledních 20 minut je jednoznačně na plný počet, protože tam jsem se konečně dočkal toho, na co jsem čekal celou dobu. Popravdě, kdyby se to celé točilo okolo otázek, jestli by vůbec byla možná nesmrtelnost a pokud jo, co by to znamenalo a po odhalení receptu na ni se nad tím filozofovalo přesně tak, jak to tady bylo v těch posledních 20 minutách, přišlo by mi to naprosto skvělé, ale takhle mi strašně dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal a upřímně mě ten příběh moc nebral. Nevím, jestli je to tím, že už jsem několik sci-fi se stejným tématem viděl a tak mě tu nemělo co "překvapit" nebo tím, že většina herců přehrává a že jsem z toho necítil žádnou silnější atmosféru, možná se na tom podílelo obojí, ale tahle inscenace mě jaksi zrovna neodrovnala. Možná je i chyba v předloze, ale s tou jsem se tu blíže setkal poprvé, takže nebudu soudit. Tak jako tak, zajímavé to bylo, dostatečný přesah to má určitě a závěr je geniální, ale víc jak na tři to prostě nevidím. Silné 3* (21.12.2022)