Zatmění

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)

To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. (08.06.2017)

Monica Vitti je neskutečně krásná a talentovaná herečka, jejíž osobnost by ještě více vynikla v barvě, ale to se v té době ještě nenosilo. Přesto je tohle jeden z těch Antonioniho filmů, které jsou poměrně snesitelné i pro normálního diváka, i když je to snímek dějově celkem rozbředlý. Scény z burzy jsou skvělé, některé prvky střihu a odjezdu kamery překvapivě novátorské. (17.04.2015)

Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. (28.12.2015)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)