Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Alain Delon, Monica Vitti, Francisco Rabal, Rossana Rory, Lilla Brignone, Louis Seigner, Cyrus Elias, Mirella Ricciardi, Theo EnnischObsahy(1)
Vittoria se rozešla s dlouholetým přítelem a navázala známost s mladým a dravým burzovním makléřem. Pozoruje ho, jak se vrhá do obchodování (scény z burzy patří k tomu nejlepšímu, co na dané téma ve filmu vzniklo), tráví s ním chvíle klidu. Ale v průběhu rozvíjejícího se vztahu si uvědomí svou citovou prázdnotu a oboustrannou neschopnost přiblížit se jeden druhému. Nitro hrdinů je prodloužením odcizeného okolí: industrializovaného velkoměsta, chamtivého burzovního prostředí, společenského klimatu, v němž city přestaly hrát roli. Antonioniho zajímá agresivní moderní svět v konfrontaci s nitrem citlivé mladé ženy, která strádá nedostatkem lásky, ale už ji nedokáže brát ani dávat. Bezpříběhový snímek o tom, kam industriální společnost posunula intimní vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (75)
(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. ()
Monica Vitti je neskutečně krásná a talentovaná herečka, jejíž osobnost by ještě více vynikla v barvě, ale to se v té době ještě nenosilo. Přesto je tohle jeden z těch Antonioniho filmů, které jsou poměrně snesitelné i pro normálního diváka, i když je to snímek dějově celkem rozbředlý. Scény z burzy jsou skvělé, některé prvky střihu a odjezdu kamery překvapivě novátorské. ()
Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. ()
Ak si chcete Zatmenie užiť, skontaktujte sa s nejakým profesorom filmovej vedy, ktorý dopodrobna pozná všetky aspekty Antonioniho tvorby. Vysvetlí vám, čo znamená každý záber, každý detail, každé pohnutie obočím. Možno ho budete potom považovať za dokonalý film. Ak očakávate od filmu jasný dej, zábavu, katarziu a posolstvá, máte tisíc iných možností. Iné Antonioniho diela mali k týmto kritériám bližšie. Na Antonioniho diele a niektorých iných umeleckých režiséroch je vyzdvihované to, čo je vytýkané súčasnej trikovej hollywoodskej tvorbe- technická dokonalosť a slabší príbeh bez srdca. To je celkom paradox. ()
Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. ()
Galerie (47)
Photo © La Société des Films Sirius
Zajímavosti (13)
- Pauline Kael, vlivná americká filmová kritička, filmu udělila přezdívku "Někdo to rád studené" (Some Like It Cold - v narážce na název filmu Někdo to rád horké z roku 1959) kvůli odstupu a chladu, který z režisérovy práce s herci a prostorem čiší. (Morien)
- Některé americké promítače zmátl nonverbální konec filmu natolik, že raději ustřihli posledních sedm minut filmu. Tento závěr je nyní filmovými vědci považován za jeden z hlavních vrcholů/přínosů celého Antonioniho díla. (Morien)
- Šlo o pátou a poslední spolupráci Michelangela Antonioniho s Giannim Di Venanzou, kameramanem, s nímž spolupracoval nejdéle. Spolupracovali také na filmech L'amore in città (1953), Le amiche (1955), Il grido (1957) a La notte (1961). (classic)
Reklama