Sulanga Enu Pinisa
La Terre abandonnée
Forsaken Land, The
Obsahy(1)
Opuštěnou zemí z titulu filmu je míněna režisérova rodná Srí Lanka, ostrov s historií starou několik tisíc let (sláva prvního velkého královského města Anuradhapury započala již kolem roku 500 před naším letopočtem), jenž zažil nejkrvavější a nejdelší válečný konflikt celé své historie teprve v nedávných desetiletích. Občanská válka mezi většinovými, na vládě se podílejícími a buddhismus vyznávajícími Sinhálci a menšinovými hinduistickými Tamily trvala od roku 1983 do roku 2009, tedy celých 26 let. Během nespočtu ozbrojených střetů mezi sinhálskou armádou a tamilskými separatistickými skupinami (z nichž nejvlivnější a nejpočetnější byli Tygři osvobození tamilského Ílamu, známí jako Tamilští tygři) zahynulo kolem 100 000 Srílančanů a nepočítaně jich bylo zraněno.
Takřka epochální význam Jayasundarovy Opuštěné země netkví pouze v radikální umělecké formě a v největším úspěchu srílanského filmu na světových filmových festivalech v historii (Zlatá kamera za nejlepší debut na MFF v Cannes v roce 2005), ale především v dosud nepoznané otevřenosti reflexe (tehdy stále probíhajícího) válečného konfliktu. Jayasundara ho představuje bez patosu a efektů velkých bitevních scén, jeho cílem je naopak vytvoření obrazu války ve své obludné každodennosti. V mnoha scénách tak režisér staví do kontrastu přirozenou krásu země a zmechanizovaně a tísnivě působící projevy válečného konfliktu. Do popředí tak vystupuje protipól přirozeného života mimo válku a nepřirozenosti válečného stavu, který se objevuje v řadě konkrétních scén (myjící se polonahá dívka versus „přetlačující se" vojenská vozidla, vyděšená utíkající dívka zastavená znakem minového pole) i filmových prostředků (odvěké ticho a přirozené zvuky krajiny-džungle versus mechanický hluk tanků a vojenských náklaďáků).
Příběh své milované země zničené a „opuštěné" válkou vypráví Jayasundara prostřednictvím statických estetizovaných záběrů, ve kterých velmi efektivně využívá vnitrozáběrovou montáž, jednotlivé plány hloubky záběru či několikanásobné rámování. Film tak připomíná sled dílčích dokonale prokomponovaných scén, jež dohromady tvoří smutné tablo otisku války v jedné opuštěné osadě. Postavy filmu jsou často utopeny ve velkých záběrových celcích, tedy záměrně podřízeny krajině a zemi, z níž vzešly. Bezejmenné postavy jsou se zemí propojeny také prostřednictvím své sexuality, která ve filmu probleskuje v několika odvážných živočišných erotických scénách, odehrávajících se v plenéru (podobně jako v Jayasundarově krátkém filmu Prázdný pro lásku či ve Weerasethakulově romanci Slastně tvá, uvedené na loňské LFŠ).
(Letní filmová škola)
Recenze (10)
Opuštěnou zemi mohu srovnávat pouze s jedním filmem z podobně exotické země a sice s Mrtvými (Lisandro Alonso). A potom prohrává Opuštěná země už úplně, neboť si z Mrtvých bere co lze (byť nevědomky) - meditativní pohledy na každodenní životy zobrazených postav, idylické záběry (byť je má Jayasundara lepší, obrazově estetičtější), kontrasty a zvířecí sex. Druhým záporem je absolutně vyprázdněná narace; normálně proti tomu nemám tolik výhrad, ale tady abych si vybudoval vše sám, v mikrosvětě ohraničeném jedním tankem a pár náklaďáky jakože reflexe občanské války (mohu si budovat volně, jak mi řekne film). Také se zde objevuje režisérova posedlost vodou (ať už ve formě deště, lavoru na praní nebo kyblíku na spláchnutí záchodu), jakože symboly prvopočátku života, kterýmžto dalším stupněm je film. Art k posrání. ()
Nutno rozlišovať medzi nediváckosťou a neschopnosťou režiséra vytvoriť medzi obrazmi akékoľvek napätie. Každý prázdny obraz je vraj alegóriou, sex (ako i v ďalších režisérových filmoch) jediným spojivom medzi postavami. Závan "artovosťi", ako inak v hanlivom zmysle, cítiť zo v všetkých strán... Odporúčam ako uspávanku. ()
Film jsem nezvládl dokoukat do konce, tak berte mé hodnocení s rezervou. Mně osobně toho moc nedal, zejm. pro absenci jakéhokoliv "průvodce" příběhem, film je takřka beze slov - a i to málo bývá málokdy důležité. Film je postaven zejm. na dlouhých, často jakoby utopených krajinkách, kde se v pozadí cosi děje. Nebo spíše NEděje. A i toto již samo o sobě pomalé vyprávění je ještě dále bržděno mnoha postavičkami - "dějovými" linkami. Každopádně coby dokument místa (a doby) vzniku výborné. Krajina i lidé zde vystupují skutečně maximálně přirozeně, film nikam diváka netlačí, nic mu neposouvá. Což bylo ale právě to, co mu vyčítám nejvíce - naprostá rezignace na pointu, morální poučení - či jakoukoliv jinou "myšlenku". Ovšem pokud máte 2 hodiny času, doporučuji udělat si pohodlí, dobrý čajík a pak to (snad!) dáte. Viděno na LFŠ Uherské Hradiště 2012. ()
Z řady artových filmů bez děje a "najdi si to svý" je to ještě jeden z těch lepších, protože s trochou přemýšlení se dá celkem snadno dojít k záměru režiséra. Proč se v tom filmu vlastně nic neděje a postavy jsou jedna jako druhá (až na pár soulouží v buši)? Protože ani ve zmíněné válce se boj nebral s pompou. Do vesnice přišli lidi, vyvraždili jí a nic víc. Pár přeživších se odstěhovalo a ostatní je přijali. Bez keců. Mlčení, bezvýraznost, anonymita, banalita. Tak to bylo a tak se ten film prezentuje. A tak je to správně. Nedělá ze sebe víc, než co má zobrazit. Nesnaží se divákovi vecpat filosofické velejemné exkrementy typu "Je dobro lepší než krásno?" a podobné ****. Nesnaží se divákovi vlastně vecpat vůbec nic, proto se nesetkal s tak kladnou odezvou na LFŠ, jako např. Beznadějní. Mě si ale Opuštěná země získala víc. ()
Velmi nedivácký a náročný film. Téměř výhradně prostřednictvím vytříbeného vizuálu vyprávěná zpráva lidech, jejichž duše o(c)hořely v důsledku mnohaleté občanské války. Sulanga Enu Pinisa nemá žádný děj, obsahuje naprosté minimum dialogů a není vůbec snadné ji nějak uchopit a číst. Nad snad nejmagičtějšími obrazy od dob Tarkovského Stalkera ovšem musí žasnout téměř každý. ()
Galerie (8)
Photo © Tadrart Films
Reklama