Kunsten at græde i kor
The Art of Crying
Umenie plakať
Režie:
Peter Schønau FogScénář:
Bo Hr. HansenKamera:
Harald Gunnar PaalgardHudba:
Karsten FundalHrají:
Jannik Lorenzen, Jesper Asholt, Julie Kolbeck, Hanne Hedelund, Gitte Siem Christensen, Rita Angela, Bjarne Henriksen, Laura Kamis Wrang (více)Obsahy(1)
Hrdinom príbehu o rodinných tabu, citovom vydieraní a pokrivenej láske rodičov a detí, je jedenásťročný Allan. Jeho otec, citovo labilný mliekár, po večeroch prepadá záchvatom plaču a sebaľútosti. Vtedy sa na gauči v obývačke vyhráža samovraždou. Mama tento scenár dobre pozná a chráni sa poriadnymi dávkami tabletiek na spanie. Allan sa však kvôli plaču milovaného otca trápi a má oňho obavy. Vie, že jediný, kto ho dokáže upokojiť, je staršia sestra Sanne, a tak ju zakaždým posiela stráviť noc „utešovaním“ otca. Keď mu Sanne jedného dňa odmietne poskytnúť pravidelnú dávku dcérskej „útechy“, musí Allan nájsť iný spôsob, ako zastaviť plač. Vie, že otec nachádza naplnenie v precítených rečiach, ktoré prednáša na miestnych pohreboch. Rozhodne sa mu zabezpečiť čo najviac smútočných príležitostí, avšak plán sa chlapcovi vymkne z rúk a udalosti naberú rýchly spád. Žiarlivý otec obviní priateľa Sanne zo sexuálneho obťažovania, dcéra sa pomstí podpálením babičkinho domu a skončí v psychiatrickej liečebni. Až keď sa Allan odhodlá zaujať jej miesto na gauči, pochopí, v čom spočíva „utešovanie“ otca a jeho detský pohľad na svet sa zrazu zmení. Film nakrútený podľa autobiografického románu Erlinga Jespena sa nepateticky a bez zľahčovania vyrovnáva s bolestným problémom zneužívania detí. Vďaka originálnemu rozprávačskému štýlu naivného i vynaliezavého chlapca, ktorý nechápe význam udalostí a preto o nich dokáže referovať s dojímavo jemným humorom, je film pôsobivou výpoveďou o citovej manipulácii a odvahe pozrieť sa pravde do očí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (125)
To musím vidět znovu! Rodinné drama, jakých moc neuvidíte, paráda - sever mě opět nezklamal. Otec, jakého by jeden pohledal a perfektní vykreslení té klasické dětské oddanosti - zde naprosto nesmyslné. Ale ono to tak bohužel bývá, čím víc vás rodič odstrkuje, tím víc se mu snaží děcko přiblížit, potěšit ho. Hm. ()
Takovouhle koncentraci citovýho vydírání, to jsem teda snad ještě neviděla - a že už jsem toho viděla... Tatík Johanssen rozhodně aspiruje za jednoho z nejodpudivějších šmejdů v historii filmu, o toho bych si fakt ani to kolo neopřela. A mimochodem, neřekla bych, že cílem filmu je diváka rozplakat (mě teda spíš permanentně rozčiloval), takže není divu, že to na Malarkeyho nezafungovalo. Možná by spíš někdy stálo za to se zamyslet, jestli ten milej mlíkař od sousedů náhodou není tak trochu svině, která si vynucuje pozornost okolí tím, že neustále staví na odiv, jak to má těžký - a ony výčitky svědomí a soucit (no a tatínkovy ručičky) udělají zbytek. Je to neskutečná soda - to, jak matka o všem ví, ale nechce to řešit, jak to dcera nenávidí, ale nemůže utýct, a jak malej brácha, kterej působí jako malá bestie ve zločinným společní s otcem, je ve skutečnosti jenom loutka, která nechápe, co se děje, ale udělá cokoli, jen aby byl tatíček spokojenej. Jak celý okolí nic nevidí a policajt pak taťku plácá po rameni, že je chudák, když ho někdo obviňuje z prznění vlastní dcery. Bože, jak mě to vytáčelo! Konec mě pramálo uspokojil, ráda bych tu lidskou svini viděla viset za uši v průvanu. Ale to jsou holt seveřani, přece nám neposkytnou pocit útěchy! Jestli máte aspoň trochu rádi severskou psychologickou masáž a nebojíte se vidět i to hnusný ve světě ve zdejším, chutě do toho! ()
Těžko jde popsat, jak mi byl ten člověk (otec) odporný. A vlastně i matka, která si radši brala prášky na spaní, aby nemusela nic řešit. Citové vydírání se táhne celým filmem a Allan se Sanne prožívali skutečně krušné dětství. Zřejmě i jejich starší bratr, u kterého jsou jen náznaky vzpomínek a reakcí. Film je to dobrý zejména pro lidi, kteří něco podobného zažili nebo zažívají. Protože věřím, že podobných citových vyděračů není ve světě málo. ()
Ani neviem ako to nazvať, asi jedine tragikomédia. Ten odľahčený štýl, ktorým celý príbeh rozprával malý Allan, tomu dodával dávku akejsi ironickej naivity. Ale jadro príbehu bolo vlastne dosť smutné, alebo lepšie povedané nechutné. Keď sa to tak globálne vezme, tak ten film vlastne plný vypočítavosti, manipulácie, pomsty, nechutnosti, zneužívania, depresie, ignorácie, šialenstva a najmä plaču. Pochybujem, že ten ich otec mal vôbec nejaké svedomie - alebo ak aj áno, tak ho vedel poriadne ignorovať. Vo mne to vyvolalo fakt rozporuplné pocity, aj keď prevažuje tá znechutenosť. Ale ten štýl akým to bolo podané (pohľadom 11-ročného Allana) sa mi celkom pozdával a keďže nechápal "dospelácke veci", tak to prežíval trochu s odľahčeným dojmom. ()
Silný film, který, ač se tak na první pohled netváří, ve vás vyvolá bouřlivé emoce, které se vás ještě dlouho po skončení filmu nepustí. Krásná ukázka dánské, potažmo skandinávské kinematografie a jejich prvotřídního citu pro rodinné drama (jako např. Rodinná oslava od Triera). Jen malý dodatek ke komentáři uživatele 1860 - je normální v kině sledovat závěrečné titulky až do konce, alespoň jako úctu k tvůrci a filmu jako druhu umění. ()
Galerie (19)
Zajímavosti (3)
- Peter Schonau Fog študoval profesiu filmového režiséra na pražskej FAMU a na Dánskej filmovej škole v Kodani. Jeho absolventský film Lille Mansk (Malý muž) získal desať medzinárodných cien. (PeterJon)
- Ačkoliv je film dánský, překvapivě musel být pro dánské diváky otitulkovaný. Byl totiž natočen v jižním Jutsku, pouhý kilometr od hranic s Německem, kde se mluví dialektem, který je pro Dány z jiných částí země téměř nesrozumitelný. Děti, které ve filmu hrály, z této oblasti pocházejí, ale Jesper Asholt v roli otce si své repliky musel nejdříve naposlouchat a teprve pak se podle toho učit. (PeterJon)
Reklama