Sheldra

Tak jo, není to Temný rytíř. Je tady až moc postav a dějových linek, není tu ani jedna nezapomenutelná honička, místy tomu chybí ten švih, a jo, chybí tomu i natolik geniální záporák, jako byl Joker (ono s tím krámem přes půlku ksichtu je těžký zahrát pajzlíka dost děsivě, i když Hardy to docela dost dohání postojem těla a ledovým pohledem). Na druhou stranu, jak už tady zmínilo dost lidí, TDKR solidně zaválel na poli emocí, všechny postavy to rozjely na nejvyšší obrátky a ten geniální závěr (kterej měl skončit dřív, jo jo), to všechno moje výtky splachuje tam, kam slunce nesvítí. Po odchodu z kina jsem byla natolik převálcovaná, že jsem to nebyla schopná pobrat, a doteď se mi to nepodařilo. Čili, kdo je do Nolanova Batmana stejnej úchylák jako já, toho hemzy odborníků na téma dějové roztříštěnosti a podobných nesmyslů ponechají chladným, protože mě nikdo nepřesvědčí, že tohle nebylo skvělý zakončení nesmrtelný jízdy - tak skvělý, že by snad bylo škoda ji znovu otevřít, i když bych Batmana v Nolanově podání viděla sakra ráda. Vrcholem pro mě asi zůstane dvojka, ale vím docela jistě, že si tohle ještě asi stopadesátkrát zopáknu a pokaždý z toho budu totálně paf. Ne Schwarzenberg, ale Zimmer s Nolanem na Hrad!

Nebýt druhé půle, kdy se vše tak předvídatelně v dobré obrátí, tak bych musela poznamenat, že se Amíci docela vyšprajcovali – i když, ona je dneska kritika rasismu (aspoň v médiích) natolik populární, že na sebe běloši rádi nakydají nějaký ten hnůj, jen aby dostali lidi do kina, dobré kritiky a nějakou tu nominaci k tomu. Uznávám, že byť jsem nikdy netrpěla iluzema, co se týká podmínek černochů, obzvlášť v jižanských státech, byla jsem docela šokovaná, jaký zhůvěřilosti dokázali běloši vymyslet. I když se děj jen hemží klišé, dokáže film pohltit a nese i nějaký to poselství, ovšem zdaleka největší devíza jsou herečky s Octavií Spencer v čele - to je teda ženská, jak se patří. Klasickej oscarovej favorit...

Zase jednou jsem za mimoňu – co že to na Descendants všichni vidí? Já jsem pro netradičnost, civilnost a „věci“, ale tahle směsice komorního dramatu, havajský přírody, morálních cavyků a Clooneyho vytřeštěných očí mi moc nesedla. A hlavně: přes všechnu snahu o cynismus, který čišel hlavně z obou dcer, se nakonec rejža nevyhnul rušivě smířlivými závěru. Potenciál by byl, ale obávám se, že zůstal poněkud nevyužit...

Dokonalej obrázek společnosti, která žije na základě totálně pokřivených hodnot, ovšem hodnot, který bohužel vládnou v celým světě, ale málokomu je „dopřáno“, aby z nich opravdu těžil – sláva a prachy, který dohromady tvoří moc. Dokud ji člověk má, jde všechno jak na drátkách, ale ve chvíli, kdy se pod ním začne podlamovat větev, udělá cokoli, aby si ji udržel. Je fakt sranda sledovat, jak se to neskutečný množství lidí piňoží, aby dosáhla úspěchu – aspoň se dotknout hvězdy a říct jí, jak ji obdivujete – vždyť, kdo ví, třeba si vás zapamatuje a dostanete roličku. No prostě „Továrna na sny“ – my ass! Za tu sebekritiku a skvělýho Robbinse nejde netleskat, i když přímo unešená nejsem. Altman je prostě vždycky takovej specifickej...

Aktivisti i Townsend jsou poněkud demagogický, ale to obchodníci a politici taky. Není divu, že se tyhle dva tábory buď nedohodnou vůbec, nebo jedině pomocí nátlaku. I pak podle zásad přírodního výběru zvítězí ten silnější – vždyť koho zajímají želvy rozdrcený lodním šroubem, žraloci s uřízlejma ploutvema a miliony lidí, který umíraj na nemoci, co my léčíme paralenem? Hlavní je, že si můžou koupit novej přehrávač mp3, dát šťavnatej steak k večeři a vyrazit na dovolenou – to není kritika, to je smutnej fakt – ostatně, mně samotnou sice strašně mrzí, že jinde na světě mají lidi hlad a že se zabíjejí velryby, ale nemrzí mě to natolik, abych kvůli tomu obětovala svoje pohodlí. Není to správný, stydim se, obdivuju lidi, který se vypruděj a jdou demonstrovat, ale to je asi tak všechno, co s tím dělám. Všechny palce nahoru za to, že mě Battle in Seattle aspoň přiměla se ještě hlouběji zamyslet, jestli bych s tím přeci jen něco dělat neměla, i za ten výbornej mix faktů a fikce a přiblížení celý situace lidskými příběhy na obou stranách fronty. Jo jo, fakt mě to sebralo.

Co se zpočátku zdálo jako nudná dětinská pohádka, se postupně rozvinulo do nádhernýho příběhu na pomezí reality a fantazie, kterýmu dominuje fascinace filmem, skvělej Kingsley a dojemnej Shore. Jen ten malej Butterfieldovic kluk s potroublým výrazem mi trochu kazil dojmy. Nominace na Oscara mi přijde trošku hysterická, ale nešť...

Zase jednou se nestačím divit, co všechno si tady nevykoleduje modrou. Aspoň že na skvělém výkonu Mortensena a Fassbendera se všichni shodneme, když už Knightley, ač hrála hysterku, působí na spoustu lidí, no, trochu moc hystericky (lidi, viděli jste vůbec někdy hysterku?). Možná Cronenberg mohl bejt úchylnější a jít víc pod povrch, ale nešel - což je trochu škoda, protože ač se na Nebezpečnou metodu dobře dívalo, nebezpečně nepůsobila a nijak se mnou neotřásla. Někdy prostě příliš mnoho řemesla na úkor citu škodí, obzvlášť když je vaším tématem lidská psýcha (nebo druhá varianta, jsem zparchantělej a nezdravě otrlej divák). Zase jednou jsem dojela na přepjatá očekávání... A nepoučím se a nepoučím! Nu což, Davide, takhle je to za čtyři.

Nejsem na ženský, ale Anita Ekberg ve Fontana di Trevi byla fakt báječná. To a zvláštní nálada jsou asi tak jediný pozitiva, který můžu na Dolce vita vyzdvihnout - zbytek mi připomněl sebestřednýho pseudointelektuála, kterej neví, kdy má zavřít klapačku, protože půlka místnosti chrní pod stolem.

Některý lidi dělaj zlý věci a některý lidi jsou prostě zlý. Sledovat mrňavýho manipulátora, kterej terorizuje celou rodinu, což strana, která se vyhřívá na slunci jeho pozornosti nevidí, zatímco ta druhá má neustále pocit, že za tenhle problém může ona, to chce fakt nervy. Přijde mi vtipný, že úvodní část, kde se ještě žádnej průser nestal (teda stal, ale my o něm nevíme), se odvíjí ve stylu fantasmagorie, zatímco zbytek, kterej neodbytně míří k průseru jak vrata, je takovej hezky uhlazenej a přehlednej. Ani ze Satan přichází se mi tak neježily chlupy na rukou, fuj tajksl...

Ředitele Nortona by klepla pepka - vězni si nastavují vlastní pravidla, jejich prdele nepatří řediteli věznice, flákají se po baráku, jako by se nechumelilo... To snad ani není basa! Možná proto se nakonec všechno tak dokonale posere. Babenco není režisér, který by natočil bezchybný film, ale zato ho nejde nařknout z toho, že by do toho nedal srdce. A tak i když v Carandiru panuje jistá dějová roztříštěnost, ráda mu to odpustím a za Ezequiela, Ebonyho, Zica a spoustu dalších ztracenejch duší mu tu 5 prostě dám.