Vzpoura ve věznici Carandiru

Být ve vězení neni žádná sranda, ale každý jeho obyvatel si musí uvědomit, že na tom má svůj podíl. Tenhle film se víc než oné vzpouře z roku 1992 věnuje životním příběhům některých muklů, jejich osudu, tomu, jak se do basy vůbec dostali, kdo jsou ti, kdo na ně čeká venku a jak se chovají sami k sobě. Většina se stísněnmu prostředí dokáže přizpůsobit a vytvoří si takovou hodně zvláštní "rodinu". A to je to hlavní, čím se "Carandiru" zabývá. Proč se vězni vzbouřili mi z děje nebylo vůbec jasné - ano, ve věznici byl dvojnásobek lidí než byla její kapacita, podmínky mizerné, ale v důsledku vyznělo soužití jejích obyvatel skoro idylicky a děj vzhledem k jednotlivým životním příběhům docela povídkově. Není to ve výsledku vůbec marné, ale závěr pak vlastně nemá opodstatnění a náležitou naléhavost. Nic to ale nemění na tom, že jde o hodně zajímavý a zajímavě zpracovaný (kamera, hudba, střih) počin, který ani chvíli nenudí. (21.07.2007)

Oproti klasicky narativně vystavěnému příběhu sledujeme sled potrétů jednotlivých vězňů, které se všemožně vzájemně prolínají a které spojuje pobyt v ultratvrdé věznici v ultratvrdém Sao Paulu. Postava doktora ma klasickou funkci posluchače, skrze jehož uši filmový divák vidí. Jednotliví vězňové vcelku odpovídají základním psychologickým typům vězeňských filmů, jejich příběhy jsou sice dramatické, ale také poměrně "standardní". I když některé výjimky se samožřejmě najdou - viz tragikomický příběh Majestadeho a jeho dvou žen... Crack, HIV, nevěsty, vyřizování účtů, podomácku vyrobené nože (bežný inventář vězeňských filmů) a specifická jihoamerická realita, kterou lze alespoň trochu pochopit jen osobní inspekcí těchto podivuhodných zemí. I když - závěr filmu leccos vyjasní i těm, co dávají přednost bezpečné sedací soupravě... (28.04.2007)

Carandiru, kampak s tebou, kamaráde? Jistojistě zajímavé nahlédnutí do Brazilského vězeňského systému. Bylo opravdu velmi poučné sledovat, kterak to funguje v Brazílii. Z tohoto pohledu se cítím nesmírně poučen. Neměl jsem tušení, že by měl obdobný systém někde šanci zafungovat. Jiný kraj, jiný mrav. Vadilo mi to ovšem herecky. Snad s výjimkou Pabla Ecobara, kterého jsem ihned poznal, i když zde byl o 40 kg lehčí, je to bohužel jeden nesympatický ksicht vedle druhého. Po nějaké té profesionální stránce je to bohužel rovněž bída. Příběh je vystavěn jako koláž minipříběhů některých vězňů. Vše bez jakýchkoli příkras. Můj divácký problém byl zřejmě v tom, že jsem si k žádnému trestanci nenašel svoji cestu. Většina mě dokonce intenzivně odpuzovala. Závěrečný masakr, na který jsem celou stopáž čekal, díky dalšímu z luxusních českých překladů, který práskl co se prásknout dalo, mě tudíž zanechal zcela chladným. Nicméně, oceňuji inspiraci skutečnými událostmi a značné rozšíření svých znalostí a obzorů. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

Filmy jako Město bohů, Hotel Rwanda či právě Vzpoura ve věznici Carandiru jsou tady hlavně od toho, aby nám všem ukázaly, co je ještě v dnešní době možné. Na konci si jen říkáte, proč?! Jak se něco takového může vůbec stát?! Tento film nám ukazuje jak to chodilo v nechvalně známé věznici Carandiro, která byla o více než 3500 vězňů přeplněna a k čemu to nakonec vedlo. "Proboha Lulo, kouříš crack! Takhle nemůžeš operovat!" "Promiňte doktore, když kouřím operuju líp." "Po cracku přece nemáš pevnou ruku!" To se pletete. Vidím, jak žíly krásně světélkují. Je to jako casino v Las Vegas!" Film je natočen podle knihy doktora Drauzia Varelly, což mu možná trochu ubírá na objektivitě. Je zde i snižována odpovědnost vězňů za jejich zločiny, tím v jaké žijí společnosti a jaké tam panují drsné poměry. "To, co se tam skutečně stalo, vědí jen Bůh, policie a vězni. Já mluvil jen s vězni..." (22.10.2006)

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)