Tintinova dobrodružství

To, co odlišuje hudbu Hanse Zimmera a Johna Williamse, je zastoupení tónů z hlediska výšky: zatímco Williams tíhne k vyšším tónům, Zimmer k hlubším. Patrné to je i z hudby k Tintinovi, která je stejně rozverná jako film a kde dosahuje Williamsova záliba ve vyšších tónech, které jim propůjčují vysoko posazené nástroje jako flétna, klarinet, saxofon nebo smyčce, skutečného extrému. Jestliže tedy platí trochu ironické, že Tintin byl natočen v celé hloubce ve 3D, zatímco postavy žádnou hloubku nemají, tak tato absence hloubky se netýká jen postav, ale i hudby, která staví na výše umístěných tónech. Vzhledem k tomu, že tu Williams pracuje jako obvykle s leitmotivy, je celkem logické, že nehlubokým postavám musí odpovídat i nehluboká hudba. Takřka dokonale to vystihuje operní kousek Presenting Bianca Castafiore, v němž Renée Flemingová zakončí celý výstup velmi vysokou notou, čímž roztříští neprůstřelné sklo. Říká-li se tedy občas trochu nadneseně, že Hans Zimmer nedělá hudbu k filmům, ale lidé dělají filmy kvůli jeho hudbě, pak si dovedu představit, že kdyby nebyla tato scéna s prasklou vitrínou ve scénáři či komiksu, kvůli Williamsovi by ji přesto speciálně natočili, aby tímto sopránem (nejvyšším z lidských hlasů) jeho příklon k vyšším tónům vystihli a vlastně i zpečetili. Ono si stačí vzít asi dva nejslavnější Williamsovy motivy, Darth Vader march z Hvězdných válek a žraločí motiv z Čelistí (strašidelný půltónový postup zahraný na tubu střídající pořád dokola pouze dvě noty, E a F, což možná inspirovalo Zimmera k podobnému motivu u Jokera, který také střídá jen dvě noty, akorát méně zřetelně za použití syntetizátorů). Oba ty motivy mají velmi podobnou strukturu, vlastně jsou skoro identické - začínají hlouběji, nějakým pravidelným rytmem, ale v druhé půli převáží nástroje s vyššími tóny, jako kdyby si Williams nemohl pomoct. Možná tedy ten střet mezi stoupenci Zimmera a Williamse není jen o větší líbivosti Zimmera, který útočí svými zpěvnými melodiemi na první signální, ale i o tom, že Zimmer se svými níže položenými tóny a perkusemi je blíže lidem odrostlým na temný elektronický hudbě (různý trip-hopy, ambient, dubstep) než Williams, který používá živé nástroje, u nichž zní vždycky hodně vysokých frekvencí, protože ty nástroje to mají v sobě. Jelikož Williams používá většinou skutečně čistý orchestr bez přísad, zní to ostře a třeba až nepříjemně, na rozdíl od Zimmera, který ty výšky uřezává, takže to je takové uhlazenější, ale současně masivnější a hutnější basový zvuk, než toho kdy může docílit orchestr. Vedle toho, že Williams tíhne k orchestru a začínal jak známo s jazzem, kdežto Zimmer používá synťáky a navazuje na rockovou a euro-popovou hudbu, se tu odehrávají ještě národností rozdíly, jelikož Williams je Američan, kdežto Zimmer Němec, a o Němcích je znám jejich sklon k hlubokomyslnosti oproti povrchnějším Američanům, z čehož možná vyplývá, proč se Williams spřáhl s hračičkou Spielbergem, kdežto Zimmer našel svého druha v serioznějším Nolanovi. Samozřejmě nic proti Williamsovi a jeho následovníkům v čele s Michaelem Giacchinem (byť mi svou hudbou zkazil snad všechny filmy včetně Speed Racera a Star Treku). Stejně tak netvrdím, že existuje nějaká závazná souvislost mezi temnější hudbou a nižšími tóny, respektive veselejší hudbou a vyšší tóny, jak je zřejmé třeba z hlouběji posazených slavnostních bojových skladeb, nebo naopak z Radiohead, jejichž každá písnička je uplakaná a dělají to hlavně vysoké tóny. Chtěl jsem jen zdůvodnit, proč může někdo stavět výš Zimmera než Williamse. (11.03.2012) (méně) (více)