Večerní slunce

Moc pěkný film o radostech, ale zejména strastech podzimu života. O úctě, resp. neúctě ke stáří, o touze dožít svůj život dle vlastních představ a nikoli představ mladší generace. O neústupnosti a odvaze čelit mládí. O celoživotních zkušenostech, moudrosti stáří a hledání společné řeči s okolním světem, v němž zdánlivě není pro seniory místo. Řada okamžiků je v tomto filmu dosti silných a já zvažoval i plný počet hvězdiček. Mít snímek lepší a působivější pointu, hodnotil bych nejvýš. (20.09.2013)

Překvapivě slušné drama o důchodci, který uprchne z domova důchodců aby se vrátil na svou farmu, na které se však zabydlela rodinka s poněkud cholerickým otcem. Film slušně běží dopředu a Hal Holbrook mě zaujal jako nikdy předtím. I když je pravda, že sem si v roli více představoval Clinta Eastwooda. Ničím překvapivý, dost předvídatelný, ale přesto podařený snímek. (26.05.2013)

Samotár a vdovec Abner sa v domove dôchodcov cíti ešte osamelejší ako na svojej farme. Po úteku sa vracia späť na farmu, ale v jeho dome sa usadil miestny povaľač a ožran. Konflikty a hádky na seba nenechajú dlho čakať...Celému filmu herecky dominuje H. Holbrook, z ktorého tváre a vrások môžte čítať životné skúsenosti. Väčšinou je kľudný, iba sem tam mihne okom ako chameleón, napriek tomu je to jeho film. Dosť neznámy, ale skvelý film, ktorý si vystačí s malým množstvom postáv a jednou farmou. Videné na stv s dabingom. 80%. (05.05.2013)

Nějak jsem za poslední dobu zaregistroval, že letité herecké legendy Hollywoodu si na sklonku své kariéry vystřihnou takovou, dejme tomu, osudovou roli spjatou s tím svým stářím. Smířlivou, tvrdou a nesmlouvavou roli ošlehanou životem, na kterou daný herec celý život snad i čeká. Hal Holbrook si přesně tuhle roli vystřihl v tomhle filmu. Přirozeně obyčejný, ale velice silný lidský příběh. (15.01.2019)

Krásný název sliboval zážitek a hned zpočátku bylo jasné, že se schyluje buď k tragédii nebo k velkým gestům, chvíle, kdy se Nigel změnil v exponát, směřovala k druhé možnosti, přesto mě dění nedokázalo uchvátit, moje účast by se dala přirovnat k pozorování dvou vlastních sousedů, bez hlubší zainteresovanosti, a obávám se, že na vině je právě obsazení - nějak jsem nedokázala věřit, že starý Meecham měl někdy jinou tvář, než tu zahořklou a nerudnou, úsměvy ke své ženě ve vzpomínkových sekvencích působily násilně a neupřímně (jako kdyby se na vás chtěl hřejivě usmát třeba Hitler) a vztahy se synem můj dojem jen potvrzovaly. Ne právě lichotivé zobrazení stáří, které bývá smutnou záležitostí, a tak není divu, že se v něm vyskytuje stejný vzdor jako u malých dětí, který žádá pochopení a toleranci, v tomto případě mně však palce silou držení nezbělely, je mi líto... (01.03.2013)