Pátrání po jedné ženě
Identificazione di una donna
Identification d'une femme
Pátranie po jednej žene
Identification of a Woman
Obsahy(1)
Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (Febiofest)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout. ()
Zestárlý film. Více, až se mi podaří zapnout mozek. --- O dva dny později. Mozek již je zapnutý, ale nevím, jak moc se mi podaří definovat můj pocit z Pátrání po jedné ženě. Pořád platí to, že oproti ostatním Antonioniho filmům (těm starším) je tento film zoufale nenadčasový, jestli existuje tenhle termín. Zatímco u Zvětšeniny přemýšlím nad svým místem v tomto světě a jestli vůbec můžu někdy něco pochopit, tak tady přemýšlím, proč zvolil režisér zrovna tuto hudbu, jestli chtěl být současný a s dobou jdoucí, nebo jestli mu připadalo, že ty syntetizátory v sobě obsahují tajemný rozpor rezonující s tajemností ženské duše nebo co. Zároveň mám dojem, že toto téma jsem zpracované ze všech stran a líp od Mistra už viděla a že tento film je pro mě v tomto směru prázdný a tím vlastně i zbytečný. ()
Film, který je podle mě protivně přesexualizovaný, odtržený od reality, beznadějně zaseklý v době svého vzniku a celkově nesnesitelný i svou délkou. Hlavní hrdina nemusí chodit do práce, tudíž má dostatek času řešit jakési pseudoumělecké problémy, klátit ženský (není bez zajímavosti, že všechny jsou ostříhané na krátko) a pořád se někam přemísťovat autem, což je ve výsledku skutečně úmorné. Dokoukat to bylo utrpení - tematicky podobný Fellini je úplně někde jinde. ()
Identifikácia ženy má príbeh, ktorý je viac menej iba zámienkou nato, aby hlavná postava dostala priestor pre filozofovanie nad vecami lásky, samoty, spätosti človeka s prírodou, alebo životom moderného človeka v meste. Film plný symbolov a metafor, ktoré sa vám budú chcieť lúštiť podľa toho, ako vás pohltí atmosféra snímky. Potom možno budete rozmýšlať nad tým, či jazda autom v hmle je metafora vzťahu, ktorý nevie, kam sa rúti a kedy z neho kto vystúpi, alebo skúškou partnerovej dôvery v nás. Prečo je na konci minulého storočia intenzívny iba vzťah, ktorý sa nepovažuje za normálny, poprípade pouvažujete nad silnejúcou emancipáciou, keď žena každú jar potrebuje meniť partnerov, bez potreby mať dieťa, alebo či je vtáčie hniezdo symbolom potreby postavy režiséra sa usadiť. Mňa to tentokrát s Antonionim bavilo. ()
Asi po čtyřech hodinách subjektivního času jsem se v domnění, že sleduju nějaký narcisticky rozvláčný "dictor´s cut", podíval na časomíru přehrávače, abych v hrůze zjistil, že ještě zbývá půl hodiny (samozřejmě z té standartní dvouhodinové verze). A to nejhorší teprve mělo přijít, vůbec už nemluvě o kýčoidním závěru. Invenčně naprosto vyčpělý film bez špetky sebereflexe. Na povrchu unylé a monotónní, uvnitř nedotažené, nahodilé a v kontextu italského neorealismu a vůbec myšlenkového kvasu toho období silně redundantní. U některých fragmentů mě přepadal pocit, že se dívám na nějakou adaptaci Rosamund Pilcherové. Z toho mě sice Antonioni vždy skoro okamžitě nějakým propracovaným záběrem vytrhl, ale to je od něho prostě zatraceně málo. ()
Reklama