Joy Division

"Ian by možno vedel. Ale to už sa asi nikdy nedozvieme..." Výborne nakrútený, pôsobivý dokument o legende, ktorá dala svetu dva výnimočné albumy a množstvo odkazov. Celkom som si užila výpovede jednotlivých ex-členov JD, vykreslenie postindustriálneho Manchestru, ale najmä hudobnú zložku snímku. Atmosphere na konci jednoducho nemalo chybu... (15.05.2011)

Bezesporu nejzásadnější dark kapela s neotřelým depresivním soundem konce 70.let. Epileptický Curtis se svým elektrizujícím pódiovým tancem a ponurým hlasem káže potemnělé texty a bažinná basa Petera Hooka rovněž poučila mnohé studenty zvuku, ovšem také novátorské bustery kytaristy Summera a experimentující bicí Morrise vyzdvižené jako sólový nástroj. To vše dělá z kapely naprostý kult, který ovlivnil budoucí kapely jako Cure, Banshees, P.I.L., nebo Depeche Mode. Velká škoda ztráty psychicky nemocného frontmana, který se v roce 1980 rozloučil a spáchal sebevraždu v sobotu 17. května 1980, kdy se večer vracel domů a poslal manželku Deborah spát k rodičům. Díval se na film Wernera Herzoga Stroszek o německém skladateli, který odjede do USA, je pohlcen a zdeptán tamní cizorodou kulturou a nakonec spáchá sebevraždu. Poslední věta ve filmu zní: ¨V tramvaji je mrtvý člověk a ta holka pořád tančí...¨. Když Deborah odešla, byla neděle, osmnáctého, brzy nad ránem. Ian si pouštěl pořád dokola album Iggyho Popa - The Idiot. Napsal vzkaz pro Deborah (¨Přál bych si, abych už byl mrtvý. Nemůžu to dál vydržet.¨), odešel do kuchyně, uvázal si kolem krku a tyče na šaty mašli a skočil. Deborah ho našla kolem poledne dalšího dne. Jakékoli pokusy o oživení byly v té době už bezpředmětné. Peter Hook: ¨Největší tragédií na Ianově smrti je, že strašně chtěl být slavný. Ale prošvihl to... o týden.¨ (02.10.2011)

Joy Division je pre mňa jednou veľkou záhadou. Počúvam ich tak maximálne raz za rok a vždy pri ich počúvaní zažívam ťažko definovateľnú zmes emócií. Ak sa máme baviť o emocionálnej melancholickej "ťažkej" hudbe, tak paradoxne v tomto smere mám z JD oveľa väčšiu "depku" ako z 99,9% všetkých funeral doomových kapiel. Asi preto, že i Curtis to všetko žil, žiadna póza, len čisté utrpenie, Práve všetko okolo Iana Curtisa mi príde fascinujúce, silné a zimomriavkové... Control ma emocionálne "sundal", pri/po tomto dokumente som mal opäť zimomriavky...Vravím, fenomén títo JD:) (23.07.2013)

Dokument mě vtáhl do atmosféry a s ubíhájící minutáží více a více mrazí. Jinak to být postaveno ani nemohlo, přeci jen jedná se o jednu z nejtemnějších kapel co jsem kdy poznal. Budu muset více prozkoumat texty...Ian byl básník se vším všudy a díky svému osudu někdy i zastiňuje neméně talentované kolegy z kapely...Stále považuju Unknown Pleasures za jejich nejlepší dílo :) (27.02.2016)

Mé pocity jsou hodně podobné jako při sledování filmu Control, který jsem viděla dříve než tento dokument o kapele Joy Division. Kluci měli štěstí, že potkali Iana Curtise, protože jeho hluboký a osobní texty, jeho fascinující taneční pohyby dělaly tuhle kapelu vyjímečnou. Smutek, samota, deprese, zranitelnost, boj s epilepsií. Tohle všechno si nejspíš Curtis nosil v sobě jako břímě. Líbilo se mi když zpíval, jak své písničky prožíval. I na těch černobílých fotkách je jasně vidět ten obrovský smutek v jeho očích. Zajímavý dokument a já bych tímto chtěla opět vyzdvihnout herce Sama Rileyho, protože on opravdu věrohodně ztvárnil neštastnýho, zranitelnýho, fascinujícího Iana Curtise. Jako kdyby mu z prdelky vypadl. :-) (09.07.2014)