Joy Division

"Ian by možno vedel. Ale to už sa asi nikdy nedozvieme..." Výborne nakrútený, pôsobivý dokument o legende, ktorá dala svetu dva výnimočné albumy a množstvo odkazov. Celkom som si užila výpovede jednotlivých ex-členov JD, vykreslenie postindustriálneho Manchestru, ale najmä hudobnú zložku snímku. Atmosphere na konci jednoducho nemalo chybu... (15.05.2011)

Kvalitni realny dokument o Joy Division, ktery sice nenabizi nic moc noveho, ale legenda JD je tak silna, ze je to skoro jedno. Krome interviews s prezivsimi cleny skupiny v cele s Bernardem Sumnerem zde mate k dispozici nekolik (i kdyz ne moc) zaznamu JD a prijemne prekvapko byla i ucast Genesis P-Orridge. Kazdopadne pro co nejefektivnejsi zachyceni vseho okolo tohoto hudebniho kultu z Manchesteru bych doporucil kousek Control Antona Corbijna, ktery je podan mene jako dokument a vice filmove a umelecky. Otazka je, jestli chcete jen poslouchat jak to bylo, ale plusove z prvni ruky od samotnych akteru (tento dokument), nebo primo sledovat danou story na vlastni oci, ale zahranou herci (Control), me osobne sedla vic druha varianta. 6/10 (04.09.2010)

Bezesporu nejzásadnější dark kapela s neotřelým depresivním soundem konce 70.let. Epileptický Curtis se svým elektrizujícím pódiovým tancem a ponurým hlasem káže potemnělé texty a bažinná basa Petera Hooka rovněž poučila mnohé studenty zvuku, ovšem také novátorské bustery kytaristy Summera a experimentující bicí Morrise vyzdvižené jako sólový nástroj. To vše dělá z kapely naprostý kult, který ovlivnil budoucí kapely jako Cure, Banshees, P.I.L., nebo Depeche Mode. Velká škoda ztráty psychicky nemocného frontmana, který se v roce 1980 rozloučil a spáchal sebevraždu v sobotu 17. května 1980, kdy se večer vracel domů a poslal manželku Deborah spát k rodičům. Díval se na film Wernera Herzoga Stroszek o německém skladateli, který odjede do USA, je pohlcen a zdeptán tamní cizorodou kulturou a nakonec spáchá sebevraždu. Poslední věta ve filmu zní: ¨V tramvaji je mrtvý člověk a ta holka pořád tančí...¨. Když Deborah odešla, byla neděle, osmnáctého, brzy nad ránem. Ian si pouštěl pořád dokola album Iggyho Popa - The Idiot. Napsal vzkaz pro Deborah (¨Přál bych si, abych už byl mrtvý. Nemůžu to dál vydržet.¨), odešel do kuchyně, uvázal si kolem krku a tyče na šaty mašli a skočil. Deborah ho našla kolem poledne dalšího dne. Jakékoli pokusy o oživení byly v té době už bezpředmětné. Peter Hook: ¨Největší tragédií na Ianově smrti je, že strašně chtěl být slavný. Ale prošvihl to... o týden.¨ (02.10.2011)

Dokument mě vtáhl do atmosféry a s ubíhájící minutáží více a více mrazí. Jinak to být postaveno ani nemohlo, přeci jen jedná se o jednu z nejtemnějších kapel co jsem kdy poznal. Budu muset více prozkoumat texty...Ian byl básník se vším všudy a díky svému osudu někdy i zastiňuje neméně talentované kolegy z kapely...Stále považuju Unknown Pleasures za jejich nejlepší dílo :) (27.02.2016)

Ze všech těch hudebních legend jako jsou například The Beatles, The Rolling Stones, Pink Floyd, Led Zeppelin, The Velvet Underground, Radiohead nebo třeba The Clash je asi nejtěžší nemilovat právě post-punkové průkopníky Joy Division. Jejich hudba byla upřímná, průzračná, intelektuální, nadčasová, ale zároveň šíleně ubíjející až nebezpečná. Pokud jste totiž spíše citově založení jedinci a pustíte si kteroukoliv z jejich dvou desek a zaposloucháte se do textů, může se vám snadno stát, že zjistíte, že jste v tomto světě úplně sami a vlastně vám nikdo nerozumí tak moc, jak byste si doopravdy přáli. Dojde vám, že svět ve vaší hlavě se nikdy neprolne s tím okolním a vaše ryzí pocity tak zůstanou navždy skryty jenom vám a to může být někdy docela zraňující. Pokud Ian Curtis žil své sny i problémy podobně trýznivým způsobem, jaký popisují jeho písně, zkrátka jestliže odrážejí naprostou realitu, není divu, že se rozhodl svůj život ukončit. Udělal to a přitom se mu na gramofonu točila těžce neoptimistická deska "The Idiot" Iggyho Popa. Kdybych se někdy k něčemu takovému odhodlal já, hrály by mi "Unknown Pleasures" nebo "Closer". (22.02.2013)