O' Horten

Film, u kterého hraje hlavní roli atmosféra. Já do ní ale bohužel nevnikl, asi jsem zrovna nebyl v odpovídající náladě. A přitom Povídky z kuchyně na mě zapůsobily mnohem víc. Divné. Zde bylo jen pár povedených (hezky absurdních) vtipů, zbytek bylo však jen líné tempo života jednoho vysloužilého strojvůdce. (25.07.2010)

Odd Horten (už svým křestním jménem prozrazuje jistou podivnost) má ve svém osudu napsáno, že (v důchodu, tj. od svého 67 roku) musí skočit na lyžích, už proto, že se tomu celý život vyhýbal, a sejít se svou dávnou známou, možná i milou. Od své poslední (nezdařené) jízdy železničními tunely a mosty , až po svůj první skok na lyžích, se událostmi, které zpochybňují jeho dosavadní život a přitom ho naplňují, dostává do situací, které řeší tím, že je neřeší, a když jde to tuhého, řeší je tak, aby z nich nějak vyvázl se zdravou kůží. Autorský film Benta Hamera je sice laděn optimisticky, ale v mnoha okamžicích nechybí mnoho, aby se zvrtl někam jinam; a právě tyto okamžiky jsou na filmu cenné, i tím, že se často blíží k hitchcockovským seuspenzím. (26.09.2023)

Poetický příběh o tom, že i když vám ujede váš poslední vlak, neznamená to, že si ještě nemůžete skočit do vzrušujícího neznáma. Hamerův styl je neopakovatelný, plný statických vizuálních anekdot, absurdně vykořeněných výjevů a ryzího severského mlčení, které říká víc než mnohé romány. O'Horten má duši hravého básníka, je to film o smutku, osamělosti a naději, která se rodí z banalit. Sledovat postavu "rezervovaného" mašinfýry, který se v průběhu několika dní promění v potměšile veselou nádobu optimismu a naděje, je požitek nad požitky. Snad za to může moje láska k severu a severskému humoru "nicneříkání a máloříkání", ale dech jsem měl stejně zatajený a knedlík v krku stejně velký jako v případě "Povídek z kuchyně". Skromně moudrý film. (14.12.2010)

Nor Bent Hamer s O'Hortenem je pro mě dnes premiérou a bude patřit mezi ty s příchutí pelyňku i když je tam pár úsměvných momentů. Mimo zajímavost, že tam byla na dvě sekundy skutečná slavná norská skokanka na lyžích Anette Sagen, je i to, že to byla snad jediná osoba v celém filmu, které bylo pod padesát let. Když jsem viděla mašinfíru Oddeho na rozlučce do důchodu, tak mně bylo hned jasné, že to pro něj nebude žádná výhra, čemuž korespondovaly i následné situace, v kterých se postupně ocitnul. Jak v prodejně cigaret, dýmek a sirek, tak při návštěvě své matky, až po setkání se Sissinerem. Jeho zastávka na točně, kdy se dívá do všech rotund na stojící vagony, byla snad nejsmutnější. Je to zvláštní snímek, který na mě dýchnul velkou dávkou smutku, pookřání a malou špetičkou naděje. Tentokrát díky za ten puntík na konci. - Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (01.04.2015)

Film o železičářovi dosahujícím důchodového věku překonal pro mne hranici snesitelné pomalosti, o kterou se otíraly Povídky z kuchyně. Čekala jsem pointu a přišel happyend, sice pěkný, přeju jim to, ale trochu vykonstruovaný. Dvě hvězdičky za hudbu a zajímavou úvodní scénu s vlakem projíždějícím tunelem. (22.07.2009)