Mlčení Lorny

Kvůli výluce jsem zmeškal přípoj a hodinu čekal v Tišnově. Zašel jsem tedy do nádražního bufetu "Vendon". Název nezvyklý a tak jsem se zeptal. Jde o příjmení indočínských manželů, které jej provozují. Dal jsem si smažený sýr a pivo za šedesát a přemýšlel, co si - až konečně dojedu - pustím za film. Mlčení Lorny bylo jednou, nakonec realizovanou, variantou. A při něm jsem si vzpomněl na bufet (ve filmu jde také o "bufet") v Tišnově a byl rád, že naši imigranti jsou typu jakého jsou - paní Vendonová mi nakonec ještě pomohla hodit bágl na záda. Konečně, za imigranty nese zodpovědnost hostitelská země - a lidé v ní... Bratři Dardennové jsou "příběháři", já příběh ve filmu neupřednostňuji, myslím, že se film bez nich obejde, ale Dardennové ho umí podat: napínavě a přitom neotřele... Lorna, která se nakonec zříká světských hovorů (stejně se mluví jen o penězích), rozmlouvá už pouze se svým nenarozeným dítětem, ať už bylo počnuto čili nic. Dítě je pro ni ideálním pokračováním vztahu ke Claudymu, kterého přece jen zradila. Dardennové tomu říkají "mlčení". (04.12.2018)

Mlčení Lorny je na jednu stranu obžalobou zkaženého a zvráceného světa, kde zdánlivě nikdo není na té správné (nebo na té špatné?) straně, úpadku morálních hodnot a různých forem prospěchářství, zároveň je však film touto zkažeností jaksi fascinován, staví ji na odiv a manýristicky se v ní vyžívá. Uvážíme-li nářky z poslední doby nad filmovými festivaly, z nichž se stal paralelní trh k běžné distribuci, který se také otáčí kolem osy ekonomických vztahů, musíme se ptát, jestli nejsou etablovaní auteuři Dardenneové puzeni spíše tržní cestou než sociálním smýšleném; jestli si tito novodobí artoví hokynáři nedělají z důvěřivých diváků trochu šprýmy. ____ Stylistická poznámka: V artových filmech se nestříhá tak často jako v těch mainstreamových z nějakých ideologických předsevzetí (levičácká opozice vůči establishmentu), nebo snad stylistických („zachytávání" času v dlouhých záběrech-sekvencích), ale protože by vyšlo najevo, že nevyprávíte. Každý další střih a každý prostřih – prostřihem rozumíme krátký záběr, který vkládáme mezi dva záběry určitého dění, abychom jej doplnili o novou informaci – by usvědčil tvůrce z „loudavého podávání informací“ divákovi a vůbec z nedostatku takovýchto informací. Ovšem pokud takový prostřih umístíte a rozmělníte přímo v záběru, tzn. bez střihu, ničemu to nevadí, jde prostě o vatu, která se v záběru, zvláště v tom trvajícím nad pět sekund, které jsou pro art typické, ztratí. Uzavřeme to následující tezí: V mainstreamových filmech vidíme méně v záběru a tušíme více v „utopickém“ poli mimo záběr, u artu je tomu obráceně – to art se proti obecnému přesvědčení nachází ve sféře aristotelovské, zatímco mainstream v platónské. (05.06.2009)

Velké ideály a špinavé ruce Lorně nesvědčí. Protest proti surovému okolnímu světu, který v ní začíná klíčit, prorůstá do symboliky nového života a zachování, které Lorna pěstuje ve svém srdci a nikoli ve svém těle. Tento prvek rozhýbe řád věcí a naplní její život nadějí. Intimní, civilní snímek, který není veselý ale ani smutný. (12.05.2009)

Excelentní film v kvalitě nepolevujících Dardennů, kde se v první půli odehrává nečekaná romance, která je v jejich podání nádherná, uvěřitelná a o to silnější. V druhý půli přicházejí bolestný výčitky svědomí, silnější než osobnost, která jima trpí, takže jsme postupně jejich rozkladnou silou uváděni do světa, o němž nevíme, jestli je pravdivej či ne. Každopádně je zde snaha a touha po světle a vykoupení, k tomu na závěr tóny Beethovenovo poslední sonáty op.111, Dardennové prostě čarujou... ( spolu s nima i Arta Dobroshi, ostatní herci a jasně, Pan herec Jeremie Renier). (09.04.2011)

Očekávala jsem silné drama a dostalo se mi spíše skrovně podaného příběhu. Celkově na mě film zapůsobil jako velmi kvalitní, ale chladný, emočně prázdný a dějově nepříliš výrazný. Čistě evropský, nezávislý, často soustředěn na záběry beze slov. Z výkonu Arty Dobroshi mám stále poněkud neucelené dojmy. Často jsem chování její postavy ne zcela chápala. A v závěru filmu jsem byla už naprosto ztracena. Zato mě zaujal Jérémie Renier coby zoufalý feťák. Z Mlčení Lorny si budu nejvíce pamatovat "nahou" scénu:) (29.03.2011)