Muž, který miloval Yngveho
Mannen som elsket Yngve
The Man Who Loved Yngve
The Man Who Loved Yngve
Režie:
Stian KristiansenScénář:
Tore RenbergKamera:
Trond HøinesHudba:
John Erik KaadaHrají:
Rolf Kristian Larsen, Ole Christoffer Ertvaag, Ida Elise Broch, Arthur Berning, Kristoffer Joner, Jørgen Langhelle, Vegar Hoel, Andreas Cappelen (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Norský Stavanger je sice příjemné, ale poněkud monotónní místo k životu, do něhož revoluční konec osmdesátých let proniká jen skrze televizní obrazovky. Jediný únik z okolní šedivé nudy nachází sedmnáctiletý Jarle v hudbě kapel nové vlny, pod jejichž vlivem založí s přáteli „nejtvrdší punkovou kapelu ve Stavangeru“ (především proto, aby jako nezletilý gymnazista konečně pronikl do jediného rockového klubu ve městě). Když však do školy nastoupí nový student Yngve, obrátí se Jarleho doposud dětský svět vzhůru nohama: aniž by tušil, jak k tomu došlo, zjišťuje, že volí mezi dívkou, kterou mu všichni závidí, a chlapcem, jehož ani pořádně nezná. S tak silným emočním zlomem, který se podařilo debutujícímu Stianu Kristiansenovi do snímku vložit, se lze setkat jen málokdy – jeho zábavná komedie o dospívání se takřka nepozorovaně zlomí do hořce melancholického vyprávění o nemožné lásce. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (84)
Ano, hubertus, menčestráčky a vyťahaný svetrík zo sekáču, dlhé mastné vlasy a vo walkmene PJ Harvey, The Stone Roses alebo Sonic Youth... takto som fungoval v 93 ťom aj ja a vtedy by som toto možno hodnotil aj ináč, ale teraz som už starý, škaredý a blbý a film, v ktorom sa to iskrí zateplovacími pohľadmi už nejako moc nezvládam. Takže tie dve hviezdičky sú výnimočne len za pár vtipných hlášok a tú jeho prenádhernú buchtu , na ktorú som sa nevedel vynadívať ! ()
Znáte ten pocit, když si myslíte, že Vás něco nemůže překvapit a ono to nakonec překvapí nadmíru? Po delší odmlce jsem sáhl po nějakém kousku ze severské produkce a znovu jsem byl utvrzen o její výjimečnosti. Uvěřitelné, to je to slovo, které charakterizuje postavy a dějový vývoj. Příběh o období vlastního poznání v životě Jarleho, který najednou stojí před nelehkým dilematem, je nevtíravý, místy vtipný, místy smutný, ale hlavně se nesnaží být prvoplánový. Happy end v pravém slova smyslu se nekonal, snad o to víc mne dokázal symbolicko- dramatický závěr filmu naprosto odzbrojit. ()
Psal se rok 89 a pomalu se hroutil komunismus, padla berlínská zeď. Ale to vlastně vůbec není důležité, byť film sám se tváří, že to důležité je, ba velmi. Žel jedinou paralelu jsem nalezl, touhu mladých po svobodě. Nepočítám-li zamilovanou písničku o stržení jakési zdi mezi štěstím a autorem milovanou dívkou (případně zdí v sobě mezi homo a hetero, ale to už bych každou změnu, jež vyžaduje trochu práce mohl vnímat jako bourání zdi). Jelikož film se snaží být srozumitelný, uvidíme, že pro mladé je svobodou šukání, punk, cigára, chlast a odmlouvání učiteli. Ten samozřejmě mladé ani trochu nechápe - školometský, omezený chudák. Pravda, zase tak hrozné to není - kapela hrdinů se ukáže jako šitózní, jejich sny hloupé, jejich důvěra v trvalost a nenarušitelnost mezilidských vztahů naivní. Trefa do černého! Ale uznejte, ze dvou metrů se do černého trefí každý. Vše se ale má změnit v okamžik, kdy se na škole objeví Yngve a Jarle zjistí, že kluci taky mají něco do sebe. To váhání, ty chtivé pohledy, ta nejistota, ten stud! Zase střílíme ze dvou metrů. Namíříme naposled k finální konfrontaci. Pic! Vedle. SPOILER - Ne, té situaci, kdy Jarle řve, že Yngveho nenávidí a šeptá mu, že ho miluje, načež si to jde Yngve hodit, jsem nedokázal věřit. KONEC SPOILERU. Nakonec tu máme veskrze průměrnou romanci o jednom začínajícím homosexuálovi, která zbytečně akcentuje přelomovost doby, neosobně a schematicky předvádí generační rozdíly a obsahuje scény, jež silně trčí z konceptu díla. Např. postavu otce, který je skorem líčen jako hajzl a přitom jeho činy působí jen mírně nemotorně (a v podstatě nemá na dění a postavy žádný vliv). Nebo propuštění matky z práce, které působí jak naivní politický komentář odsuzující pravicovou politiku. Ono to je pochopitelné, vždyť jsou to dnes spíše levicové kruhy, které dělají queer politiku. Konečně je tu též kýčovité básnění - oživlé mráčky podobající se zvířátkům a zamilovaná písnička, která je stavěna výrazně nad punkovou píseň Piča Satan Anarchy Komando. Mně přišly obě stejně kvalitní. ()
Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. ()
Priznávam, že filmy s naružovelou tematikou moc nemusím, ale keď som zistil, že severania sa chystajú spracovať tématiku bisexuálneho punkera, ktorého životný príbeh je situovaný navyše do doby 20 rokov naspäť - neodolal som. A urobil som dobre, lebo sa jedná o ľahkú komédiu v pohode sa prelínajúcu do drámičky light, nijak netlačiacu na pílu a v pohodičke odsýpajúcu. V kombinácii s garážovou produkciou "pyča satan anarchy komanda" celkom pekný paradox. ()
Reklama