Hačikó - příběh psa

Dojemný, emočně silný příběh „o věrnosti“ až za hrob. Brečela jsem jako želva (viděl někdo brečet želvu?), ale tím tento láskyplně - poetický vztah člověk - pes, neznající zrady a přetvářky nechci zlehčovat. U mě zabodoval; a to dost citelně. Poznala jsem totiž něco neskutečně krásného a zároveň velmi smutného, co dokáže pouze život sám. ;( (31.12.2010)

Veľmi pekný príbeh o láske k zvieraťu. Zvieratá na rozdiel od ľudí nekalkulujú, a takúto lásku desaťnásobne vrátia a sú pritom oddanejší a vernejší ako mnohí z nás. Možno to trošku hralo na city diváka, ale fungovalo to, emotívna stránka snímku už veľmi skoro vystrelila skoro na vrchol a tam sa už udržala. Film plný nezištnej lásky, ktorý za pozretie určite stojí. 85/100 (09.01.2017)

Hachiko byl pes mého dědy. Každý ho nazýval záhadným psem..... Jednoho dne se R.Gere stal nejen milovníkem žen, tance, ale i psů. Mé hodnocení není objektivní!!!! Jakožto majitel psa jsem viděl víc než jen sondu do rodiny, která má psa a důkaz, že PES JE NEJLEPŠÍM PŘÍTELEM ČLOVĚKA. A přestože jsou psí (zvířecí) instinkty fantastické, vy ostatní se na film podívejte pouze v případě, když budete mít potřebu uronit slzu za starýho psa (nemyslím Gereho). Nebo jestli potají myslíte na Gora. Každopádně, nikdy by jsme neměli zapomenout na ty, které milujeme. I když nejsme psi. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne Víte že? Skutečný Hachiko opravdu existoval? Jeden by mu snad i záviděl… (23.03.2010)

Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování. (27.06.2011)

Osmička ani zaboha nechcela aportovať a tak profesor Wilson navštívil svojho japonského priateľa Katana Wakizašiho , aby mu o Akite niečo povedal. On mu povedal, že modrá krv neaporuje a kedˇ tak, tak to musí byť veľmi špeciálna udalosť. Jedného dňa sa však profesor nevrátil a Osmička si uvedomil, že prejebal aportík a tak chodil čakať na stanicu dlhých desať rokov každý deň. Takže záver: tu neplatí staré známe " Kto si počká, ten sa dočká. " (20.11.2010)