Ha-Sodot

Tento film se mi těžko hodnotí. Začnu plusama. Prostředí Izraele a hebrejština je celkem neukoukaná, dívčí internát je ve starých kamenných domech. Dvě hlavní hrdinky Noemi a Michelle jsou moc krásné a sympatické. Velkým mínusem je hromada toho judaismu, který upozaďuje romantický vztah dvou žen. Dále ta zápletka se záhadnou Francouzkou mi přišla celkem zbytečná, i když na konci mě přece jen trochu dojala. No a nakonec jsem byla v naději, že dvě dívky nakonec spolu budou žít, ale pak přišla studená sprcha. Jedna žena si samozřejmě musela nakonec vzít muže, aby mohla mít “normální” rodinu. Ach jo. Aspoň na konci si spolu obě vesele zatancovaly a nikoho by tam ani nenapadlo, že vypadají jako dvě nevěsty, které si plní svůj tajný sen, i když jen pro sebe samé. Společnost by to prostě neměla řešit. Nic na tom není. Láska nemá hranice. Holky milují holky a kluci milují kluky. Amen. (18.01.2023)

téma filmu je tak rozsáhlé, že jej neumím s čistým svědomím omezit na nic menšího než je láska sama. dominantní je přitom romantická láska mezi dvěma mladými ženami z židovského semináře, přítomna je tedy i láska k Bohu. dále také láska rodičovská a romantická láska mezi mužem a ženou a aspekt svátosti manželství. i přes tak široký záběr se můžeme jako diváci odrazit od ústředního motivu: vztahu mezi Naomi a Michelle v kontextu víry. nejde o film spirituální ani duchovní, když už, pak pouze náboženský, ale snad ani takové označení není snadné obhájit. nejde o film sebenepatrněji neobvyklý, ač z hlediska distribuce spadá do oblasti festivalového filmu. naopak, dá se popsat jako velmi tradičně formálně zpracovaný. dominatní je vyprávění a vše ostatní (hodnoty a významy) se odvíjí ze syžetu a z poetiky. opojnou výjimkou ve filmu, kde pokus o experiment jinak docela absentuje, je překrásná surreálná scéna, atmosférou jak vystřižená z některého Buñuelova filmu. přes jistou standardizovanost zpracování, na kterém samo o sobě není nic špatného, jde o film mimořádně působivý, neboť v rámci své "konformizované" koncepce dosahuje maximálních kvalit. (08.10.2012)

Všímám si jistého trendu v lesbických dramatech, a to jejich zasazení do velmi uzounkých, klaustrofobních backgroundů, jako je v případě Ha Sodot (nebo Disobedience) uzavřená židovská komunita, ve Fucking Åmål odlehlé a ospalé maloměstečko, v Bound pak vysloveně jen dva byty, kde se všechno drama odehrává. Všímám si - a líbí se mi to. Myslím, že ta metafora je jasná. Ženy už tak vždy žijí jaksi úzce, s méně právy, menší svobodou, co se týká jejich těla a osobního prostoru, natož pak sexuality a sexuálního probuzení. Tady se námět maličké, silně náboženské komunity, kde nikdo nesmí vybočit z řady (a řádu), rozhodně povedl. Upíná se totiž na něco tak specifického, že si může dovolit jít do hloubky a opravdu něco sdělit, prokreslit postavy do detailu a vystavět i poměrně přímou zápletku s železnou silou. (12.02.2021)

Tenhle film mě naprosto rozložil, ale na všechen špatný způsob. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli je tak hrozně špatný, nebo jestli se jen potřebuju naladit na správnou vlnu. Ve výsledku jsem znechuceně odložila učebnici hebrejštiny a proklela režiséra, scénáristu i hlavní představitele. Jednou se mi možná podařít dát dohromady střízlivý kritický komentář, ale prozatím jsem jen silně přesvědčená, že tohle je průšvih. (15.02.2014)

Židovské učenie u ortodoxných. Snaha dvoch tvrdohlavých študentiek pomôcť chorej žene zbaviť sa jej hriechov pomocou zložitých náboženských procesov sršiaca z filmu v každej minúte diváka doslova pohltí. Je to veľmi fascinujúci námet ale v tomto prípade, prvok lásky medzi dvomi študentkami bol popri dominantnej dejovej línii veľmi slabý. Myslím si, že filmári celkom nevyužili potenciál prameniaci z tejto kombinácie. Iný prípad je film Eyes wide open, kde boli tieto dva prvky (náboženstvo a homosexuálna láska) skombinované naozaj funkčne. (06.10.2011)