Helen

Německá režisérka Sandra Nettelbeck zavádí diváka k trochu opomíjenému a vlastně filmovým světem spíše tabuizovanému tématu. Její sonda je hodně popisná a dělá průvodce velmi bolestivým příběhem, který je navíc dost zprofanován tím, že coby deprese je dnes označováno kdeco, téměř každý běžný spleen. Tady jde ale o depresi probíhající jako skutečně závažné onemocnění, navíc spojené se suicidními tendencemi. Pomalý nástup a průběh nemoci, jakési bezčasí propadu do nicoty, se odráží ve zvolených výrazových prostředcích - pomalé tempo, až ambientně vnímaná hudba (která je skutečně krásná a velmi mi konvenovala), barevné ladění a práce se světlem, stejně jako s hereckým výrazivem jednotlivých aktérů... Helen je skutečně vážně vnímaná výpověď o závažném psychickém onemocnění, která je navíc tak nějak žensky empatická...až mě při sledování filmu napadlo, že režisérka přesně ví, o čem točí, jako by tam byla očitá zkušenost. Vnitřní prožívání ve fázi deprese je něco, co se nedá zprostředkovat, na co se dá dívat jen zvenčí, pohled nastíněný snímkem Helen je citlivý a zneklidňující a vyplatí se ho vidět, už jen kvůli tomu zamyšlení, že cosi takového může potkat každého z nás... (26.04.2011)

Síla nezávislých filmů je především v tom, že syrově nabídnou vážný příběh vážnou formou. Nedělaj si z toho legraci a popíšou to přesně tak, jak to skutečně je. Proto je Helen tak zajímavý a dobře hodnocený film. Dokáže zaujmout. Ještě aby ne, když vypráví o jedné ženě, u které se zničehonic objeví nemoc známá jako těžká deprese. A s tím jsem se ještě v žádném filmu nesetkal. Film pak ubíhá naprosto plynule. Ze začátku divák nic neví, pak ho to trkne a pak se veze spolu s Helenou. Jak to dopadne už je jenom na tom, jak moc nezávislý tvůrci ten film budou chtít udělat. Podle mě se s tím ale poprali hezky. Člověk alespoň o trochu pochopí něco, s čím se jen tak nesetká, i když...člověk nikdy neví. (24.11.2010)

Řekla bych, že se tento film snaží alespoň částečně zprostředkovat "normálním" lidem svět pacientů s klinickou depresí. Takže ty fyzické projevy nemoci si několikrát vynásobte (spíše i umocněte) a pak dostanete obraz toho, co se mohlo hlavní hrdince odehrávat v hlavě. Ve filmu je hodně přínosná pasáž - rozhovor Ashley Judd s Lauren Lee Smith na téma pěti rad od přátel jak se z deprese "vyléčit". Konec filmu považuji trochu za nešťastný, ale budiž. (30.08.2010)

Každý život je svojí podstatou manio-depresivní. Myslím, že maniodepresivitu lze vidět i v životě zvířat a do konce i rostlin. Nedovedu rozpoznat, zda se u Heleny jednalo o bipolární nebo monopolární depresi. Nejspíš to druhé. Určitě na filmu spolupracoval poradenský štáb lékařů a psychiatrů a jednotlivé projevy nemoci ve filmu byly pečlivě konzultovány. Nicméně nemám k režisérce, Sandře Nettelbeckové, potřebnou důvěru. Nemám ji v otázce vedení herců (přehrávání či nedohrávání?), dialogů, volbě prostředí (i já bych se v něm zbláznil), ani hudbě, kterou považuji za vyloženě nepatřičnou. Ještě mám v dobré paměti film Frédérica Dumonta " Un ange à la mer", který mě v nejistotě nenechal. Zde mi pořád něco říkalo, že by stačilo se obléct do montérek a vyjet s kolečkem na zahradu nebo si tam alespoň sednout na slunce. Pozn. 1: Mnohem více reflexe na toto téma - než dvě hodiny dívání se na očividně zdravou ženu, která "to jen hraje" - je v písních, ať lidových nebo rockových: ve "Wish you were here" (Waters, Gilmour) stačí jen jednotlivé expresvní "výkřiky" (tell blue skies from pain, swimm in the fish bowl, cold comfort, leading role in the cage,...), Jimi Hendrix vyjadřuje své "Manic depression is a frustrating mess" lépe než slovy hrou na kytaru. Pozn. 2: Není asi náhodou, že mojí nejváženější spisovatelkou je Virginie Wollfová, a také Ingeborg Bachmannová a Sylvia Plathová. Více v jejich díle než v jejich osudu je patrné, co se s nimi právě děje. Psát jako VW nelze "beztrestně". Dvacet dní před smrtí si v deníku naordinovala správnou terapii "Occupation is essential. And now with some pleasure I find that it’s seven; and must cook dinner. - Důležité je stále něco dělat. A s jistým uspokojením ztjišťuji, že už je sedm a musím jít vařit večeři." To by ovšem nesměla právě psát "Pointz Hall" (později přejmenované na "Mezi akty" - nejodvážnější dílo světové literatury. O něco dříve se ptá (2.10.1940): "Ought I not to look at the sunset rather than write this? - Neměla bych se radějí dívat na západ slunce, než psát tohle:" Pozn. 3: Ještě jeden člověk přichází do tohoto společenství: Georg Trakl. Říká se (Ernst Jünger), že válka zoceluje. Alespoň pro Trakla a VW (viz z celý zápis ze dne 2.10.1940) to zřejmě neplatí. Pozn. 4: Můj komentář je jen doplněk ke komentáři Faidra****. (25.05.2020)

Harmonie scénáře o vážných věcech a odpovídající filmařiny, která na cestě za osobitým výrazem nezapomíná na téma. Přitom nejde jen o obvyklou snahu, ale o vyspělé dovednosti v práci s vizuální stránkou, která spolu s hudbou vytváří souznějící rovinu k ne zcela tradičnímu vyprávění s neokázalými hereckými výkony. Film jako dělaný pro festivaly. 3-4* (25.10.2014)