Povolání: Reportér

Tak nevím... Hned od počátku mě tu naplno vtáhla dusná atmosféra africké pouště, nevadilo mi u toho ani pomalé tempo s minimalistickým pojetím, ani bezemoční odtažitost, protože sledování skoro až dokumentárně nasnímaného tajuplného děje v exotických exteriérech mi k atraktivitě dlouho postačilo. Až jsem se nedokázal vůbec od sledování odtrhnout a zápletka se záměnou identity reportéra za neznámého mrtvého cizince ještě ve mě zvýšila napětí, co bude dál. První hodina s komorně dobrodružným nádechem napříč několika cizokrajními prostředími tu šlapala náramně a já si ten hodně netradiční filmový zážitek i hodně užíval. Pak vstoupila do děje nová postava v podání Marie Schneider, která je sice na pohled velmi pěkná, ale zároveň působila neskutečně prkenně. Film se v polovině z napínavé dobrodružné roviny promění v jakýsi vztahový kruh plný filozofování a začal se v tom svém bezemočně odtažitém stylu, pomalém tempu a vesměs nezáživných hereckých výkonech po této proměně na můj vkus až příliš utápět. Tedy, dlouhou dobu jsem zůstal napjat v očekávání, čím dobře rozehraný děj postupně překvapí, co nám z bývalého osudu poněkud nejasně konající hlavní postavy Davida, jeho popudů k neotřelému kroku nebo ještě záhadnější mrtvé postavy z hotelu odtají... i to seznámení s mladou studentkou ještě spočátku vzbuzovalo nová očekávání, navnaděn první polovinou příběhu jsem čekal cosi více mysteriózního, případně alespoň uzemňující vyvrcholení či myšlenkové obohacení ve stylu Zvětšeniny... a ono nakonec nepřišlo skoro nic. Zajímavý děj, který v druhé polovině jakoby naprosto zamrzne a kde mi v závěru i ten osud hlavní postavy zůstal naprosto ukraden. Škoda, zatím mám pocit, že Antonioni točí sice zajímavé filmy, které mě v jistém ohledu dovedou upoutat, ale nejspíš jsou primárně určeny pro jinou, mnohem intelektuálnější skupinu diváků, než jsem já. [70%] (27.02.2022)

Že by Antonioni studoval Cimrmanovu teorii šrapnelů? Vždy, když to už je moc prázdné a bezúčelné, si postavy stoupnou vedle sebe a pronesou nějakou metaforu, zcela jasnou a očividnou, která musí zase chvíli fungovat jako motor dalším poloprázdným scénám. Někdo to považuje za chabou berličku (ty metafory mají z děje vyplývat, ne být vyřčeny nahlas), jiný za vrchol filmové poetiky (nádherně rozváděné myšlenky). Na mě to působí kus od kusu... zde spíš dobře. Ale dobře v rámci toho, jak Antonioni natáčí. Potenciál filmu, který mohl odvyprávět zajímavý příběh, mi přijde nevyužitý. Chtít "odvyprávět příběh" od Antonioniho je ale marné, je mi jasné, že o to mu nejde. 3 a 1/2 (30.11.2012)

Pět let po americké premiéře Zabriskie Point, která byla přijatá s velkými rozpaky (Úspěch Zvětšeniny se napodobit nepodařilo.), se Antonioni vrací k evropské koprodukci. Navzdory tomu, že se film může pochlubit skvělými exteriéry, (Africkou pouští počínaje, Mnichovem a Barcelonou konče.), i hereckým obsazením, považuji jej za jeden z režisérových slabších, který se nemůže rovnat žádnému jeho filmu starší dekády. Kde je zakopán pes? Problém je, že film určený pro americkou i evropskou scénu zcela neodpovídá původní režijní koncepci. Film měl v původní verzi přes 4 hodiny. Když byl sestříhán na necelé dvě hodiny, mnoho se z něj ztratilo. Vlastně to nejcennější. Atmosféra. Sice i zde se objevují Antonioniho klasická existenciální témata o hledání významu lidského bytí a práva na sebeurčení člověka ve společnosti, ale v poněkud slabším a jiném provedení. Vzdání se své identity jako cesta k útěku před sebou samým a svým životem, je téma jako hrom. Režisér se znovu drží svých osvědčených konceptů a způsobu vyprávění. Jenomže psychologický rozměr se tentokrát nepodařilo předat. Vše jde prostě ve spěchu a nevhodném tempu. Narativní děj nabývá krácením stopáže na významu, což je u Antonioniho anomálie a zjevná chyba. Nicholsonův výkon, který je kritikou považován za jeden z jeho nejlepších, působí rozpačitě. Je to herec, který hraje obvykle v neustálém pohybu, při rychlém střídání výrazných grimas. V Antonioniho režii a statické kameře se tyto tradiční herecké zbraně nedají uplatnit. Proto Nicholson působí na diváka zcela jinak než ve všech svých tradičních rolích. Antonioniho mistrný um předávání pocitů pomocí dlouhých záběrů na tváře, opírající se o dokonalou symbiózu herce a režie, se mohl objevit i zde. Díky zásahům velkých studií se mnohé ztratilo a my sledujeme úplně jiný film. Místy jakoby se mistrův rukopis vytrácel, abychom ho pak zase na chvíli našli. Moc by mě zajímala původní koncepce. Koncepce, kterou Antonioni považoval za jedinou správnou. 66% (09.01.2012)

Jeden z filmových restů, který jsem měl. Antonioniho Zvětšenina na legendárního Jacka Nicholsona prý udělala velký dojem, byl tak rád, že spolu mohli spolupracovat na tomhle pomalém, minimalistickém a odosobněném kousku kombinujícím realitu a imaginaci. Novinář David využije náhodné smrti obchodníka se zbraněmi a rozhodne se vzít na sebe jeho úlohu. Prchá před svými problémy přes polovinu Evropy, aby mu nová identita přinesla další. Nicholson dokázal oživit postavu, která je (při vší úctě k tvůrcům) jen matně načrtnutá, výsledek upoutá jen velmi sporadicky, děj je nesouvislý, jiskření mezi ním a (v reálném životě expřítelkyní) Marií Schneider krapet mdlé. Za mě rozpačitý zážitek. (07.07.2019)

Druhý život? A nebyl by později stejně nutný i třetí? A čtvrtý? V oněch pustých krajinách a pouštích není prázdno, jsou naopak plné - otázek. Čím pustější, tím hlubší. Podobně jsou na tom Gaudího stavby - jsou hluché a neodpovídají. Otázky, které člověkem zamávají, a o kterých se nedá už ani předstírat, že tu nejsou. Jakmile totiž vyvstanou, nedá se vrátit zpět (ale kam?). ... A odpovědi leží v nedohlednu, vlastně ani tam ne - jediné zrnko prachu v sobě nemá tu naději. K tomu ta podivná a "nepřirozená" smrt! (ani ta jakoby nebyla odpovědí). Tak kde tedy? Uf.. (pocit, jakobych se řízl do ruky. Nebo do krku) // 30.5.2020 Původní Antonioniho "ideální" verze měla prý 4 hodiny.. To by byl teprve bjiák! (12.05.2018)