Synové hor

Na svou dobu poctivě natočený >osudový< film o sportovním srdci a nerozlučném přátelství. Přes jistou zidealizovanost postav i filmařského pohledu na život v krkonošských chaloupkách před první světovou válkou lze říct, že tenhle více jak půlstoletí starý film neztratil - právě v oné poslední čtvrtině, popisující skutečný příběh dramatického velikonočního závodu l.p. 1913 - nic ze své poutavosti a napětí, ba řekl bych, že ona cca čtvrthodinová scéna sněhové bouře patří svým ztvárněním ku zlatým hřebům české filmařiny... Tři hvězdičky za film a jedna navíc právě za to fatální ledové drama nakonec. (30.01.2007)

Střídmá filmová řeč přibližuje skutečné životní osudy dvou skromných severočeských tkalců z Podkrkonoší a s nimi kus děje z tohoto českého regionu na někdejším německo-českém vnitřním jazykovém rozhraní. Vzpomínky dnes již mrtvých někdejších českých hraničářů, že mezi prostými lidmi byly národnostní problémy vždy ztlumeny, že více je spojovala blízkost práce, nouze, společně sdílených skromných životních existencí, než dělil rozdíl jazyka, jsou tu převedeny do dvou typických osudů vyjadřujících za jiné obsah těcho zdánlivě banálních slov a vět. Bohatý společenský i kulturní a posléze také tělocvičný život, jímž tito skromní, hrdí lidé, naši předci plně a šťastně žili, je tu představen ve svých skutečných konturách. I to byl český národ, i tak vypadalo skutečné vlastenecké - ne šovinistické - češství. Jsou to naše kořeny, jimž jsme tolik dlužni. Je to úcta, kterou si odpíráme a již se sebeochuzejeme. Je to poklad, jehož hodnota uplývajícími desetiletími, která se pomalu začínají proměňovat v staletí, stoupá a neustále se zhodnocuje. Krkonošské stráně zásluhou lidí, jakými byli Hanč i Vrbata, venkovští učitelé, jejich ženy, rodiny, i těch, kteří dokázali jejich osudy zživotnit na stránkách knih i ve svitcích filmových pásů, zůstávají osobitým, výrazným českým regionem. Krajinou s nezaměnitelným osudem. Výzvou i snem. Českým údělem. (21.12.2008)

Vždy v zimě nás nějaká televize oblaží příběhem dvou nejslavnějších umrzlých v českých dějinách. Pánové Hanč a Vrbata se zachovali jako mnoho jiných před nimi i po nich a hrdinně zahynuli v krkonošském bílém pekle. Právě scény ve sněhové vánici mě nepřestávají bavit. Ostatek je jen ilustrace krkonošské idyly s nádechem sociální kritiky. (30.11.2007)

Na tomhle snímku se zub času pořádně podepsal. A to jak z filmového tak i z lidského hlediska. Téměř čtyřicátník Josef Bek se do role sedmadvacetiletého Bohumila Hanče položil vcelku zdařile, není určitě jeho chybou, že měl hrát někoho mnohem mladšího. Film však v první polovině příliš nudí, ke třem hvězdám ho dotlačil až dobře zvládnutý závěrečný závod. Příběh Hanče a Vrbaty by si ale bezpochyby zasloužil kvalitnější a aktuálnější filmové zpracování. (06.07.2013)

Škoda té ideologie, i když jí tam nebylo tak moc vezmeme-li v úvahu rok vzniku filmu. Smrt obou závodníků je vlastně nejtragičtější údalostí z prostředí lyžařských závodů u nás. Příběh bere za srdce hlavně proto, že se jeden z hrdinů vrátil pro kamaráda. Dokonce dal Vrbata svému druhovi i svůj kabát, jak se později zjistilo. I naše hory umí být kruté a umí brát životy a nelze je podceňovat. Synové hor jsou smutným příběhem o lyžařském závodě a hrdinství. Bohužel příběhem se špatným koncem. Také se přikláním k většině - ta závěrečná sněhová bouře brala dech i doma v teple na gauči. Tenhle příběh by si rozhodně zasloužil modernější verzi oproštěnou od té ideologické omáčky. * * * (25.03.2013)