Muž, který lže

Nerad hodnotím filmy, kterým nerozumím. Je to stejné, jako bych stál před plátnem abstraktního malíře, věděl o něm, že je velmi vysoce hodnocen (tedy alespoň finančně) a já z obrazu nevyčetl, co má znázorňovat. Když se natáčel tento film, byl rok 1967/68. Jak všichni víme, byl to rok pokusů o politické proměny naší země, které byly z kraje rychle a násilně potlačeny. A naše myšlenky se tenkrát zmítaly v extrémních polohách. To se projeví samozřejmě i na tvůrčím uměleckém projevu. Tak tomu bylo i v roce 1989, kdy se národ opětovně, tentokrát však úspěšně, pokusil změnit politický systém. I tenkrát se to projevilo v tvůrčím myšlení filmových tvůrců a na některé filmy se vůbec nedalo dívat. Tenkrát vznikaly pro změnu zase krvavé hororové snímky, tzv. nových scénáristických a režisérských tváří. Inu, někdy se tedy musíme smířit s vlastním nepochopením. (17.02.2017)

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek! (05.10.2019)

Esteticky tikající odysea mysli svědkem alternace, svět(l)em odcizena všední všetečné falešnosti. Svým tématem hry porcována, pronásledována. Charismatický sen o nás, v nás. Nechte se najmout do obrazu, který nám mam zašifrované přísahy předstírá. Pravda v žaláři láteří. Přišel z „vyprahlého“ světa. Rozpustilá figura, která uvízla v arše nepojmenovatelné. Líčí prchavě prchlivý příběh, který s dalším obrazem taje stejně tak, jako kostky ledu zanechané na přímém slunci. S osudem si v mžiku dle libosti hraje, exoticky vyhlížející, přihlížející uhrančivé krásky s kočičími linkami pomiluje. Platonicky, vášnivě. Dmýchá fantazii, opředen spontánní iluzí, zbavuje povrchní čistoty, odhaluje záběry poeticky tříštivé kratochvíle. Otevírá tisíce dveří, zavazuje oči realitě. Šálí v labyrintu shledání. Experimentální kapka balamutící sugesce, ševelící koncentrované mystifikace. Optický klam, vyšší logika imaginace. Sama jediná, v jeho blízkosti, blahá rozkoš rozplývá se v dlaních, v dotecích svůdce. Touha zůstává. Touha jménem Jean-Louis Trintignant. (K)lamač espritu duše, jenž baží po heroické, neochvějné nátuře, jenž cítí ten sladký hřích, jak docílit své existence. Mág, který své slabosti omilostňuje mystifikací sebe samého. Muž, který se sám o sobě stal nedotknutelným mýtem, otevřenou legendou, omluvitelným klamem. (04.06.2016)

Velice zvláštní film s naprosto výstižným názvem. V labyrintu lží se ztrácí nejen divák, ale i hlavní protagonista příběhu. Všechny ženské postavy v této vesnici vypadají a chovají se jako z erotického filmu, nezvyklá střihová skladba spolu s nesouvisející ruchovou složkou zvuku udržují diváka ve střehu, kameraman předvádí ukázkovou práci s obrazem a mezi tím vším stojí jako středobod celého snímku skvělý Jean-Louis Trintignant. (19.06.2009)

Oba slovensko-francouzské filmy Alaina Robbe-Grilleta jsou považovány za klíčové v éře hledání samostatné identity slovenského filmu. Nicméně ani s odstupem let si nelze myslet, že by každá národní kinematografie měla natočit skutečně od každého soudobého žánru svého zástupce a tím prokázat svoji životaschopnost. Náhodné obrazy Robbe-Grilleta jsou zajímavé snad jen účastí Jean-Louis Trintignanta, tohoto klasika francouzského filmu. Zdánlivě povědomé příhody z éry Slovenského štátu ilustrují záběry s Ivanem Mistríkem, ale jejich pravdivost zaniká kdykoli se na scéně objevuje některá ze čtveřice Kocúriková, Turbová, Bréal nebo Prado. Naivní manýrismus. (31.10.2021)