Muž, který lže

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

Robbe-Grillet hněte psychedelicky snovou plastelínu v rozporu s mými schopnostmi vnímání světa. Jsem ochotna připustit, že tento film by mohl být vysoce umělecký. Ale je umělecký tak moc, že bych si při jeho sledování mohla zlomit vaz při zaklánění hlavy, abych dohlédla až k jeho vrcholu. Podivné těkání herců před bílým pozadím, jejich procházení různorodými dveřmi a občasný nekonzistentní dialog skutečně nepatří k mým šálkům jakéhokoliv nápoje. (30.01.2013)

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)

Prepánajána! Človek ho vyženie dverami a on sa vráti oknom... Dosť zaujímavý psychologický film slovensko-francúzskej koprodukcie, ale experimentálna forma podania príbehu bola pre mňa miestami ťažko stráviteľná. Toľko "erotických" a abstraktných scén vo filme, kde sa ešte vedľa mnohých retrospektívnych odbočiek neustále kombinujú predstavy a halucinácie hlavného hrdiny... Nuž, čo povedať na to, keď si po zhliadnutí filmu v zaujímavostiach okrem iného prečítate, že scenár filmu nemal definitívnu podobu a niektoré scény koncipoval režisér priamo pred nakrúcaním? Len pre náročných divákov. Zaujímavý Ivan Mistrík a úteky zločinca cez zadné dvere lekárne do jaskyne :o)) (05.08.2017)

Muž, ktorý luže je názov, ktorý nám povie o filme úplne všetko. Dôvod prečo sa tak deje a prečo ten muž neustále luže sa nedozvieme. Vo filme prevládajú krásne obrazy umocnené ešte aj strihovou skladbou, ale výsledný dojem je aspoň pre mňa rozpačitý. Film je plný odkazov a obrazov a citácií a využíval rôzne štýli ale emóciu som z toho necítil a na zmysel, alebo myšlienku tam bolo tých vecí veľa. Ako slovenský experiment s formálnou a príbehovou stránkou je to výborné, ale chcelo to niečo viac. Niečo podnetné, niečo prirodzenejšie. Všetky pózy a klamanie diváka mi prišlo po chvíli iritujúce a následne nudné. Jeden z tých príkladov, kedy forma zvíťazila nad obsahom vo všetkých smeroch. (31.05.2012)