Recenze (7)
Ta snůška nápadů s animovaným škrábancem je úžasná. Skoro jako vyrobit betonové křeslo a táhnout ho na kopec. Kdo se mnou pojede na výlet? ()
Tenhle ten polodokumentární film Víta Pancíře podmalovaný volnou klavírní improvizací Filipa Topola (nutno poznamenat, že nádhernou) se mi z jeho krátkometrážních filmů líbil asi nejvíce. Z racionálního hlediska nesmyslná pouť několika lidí přepravujících na vrcholek kopce vytesané kamenné křeslo je z hlediska emocionálního nádherná, happening vyrůstající z kořenů českého undergroundu dělá z této aktivity cosi víc - pokus o zanechání své stopy v krajině, pokus o cosi nadčasového (snímek je tak rámovaný a členěný ročními obdobími). Navíc jde o vjem ryze estetický - fenomén audiovizuálního díla podpořený účelnou a vtipnou animací, v němž se kaz, smítko na obraze proměňuje podle invence tvůrce reagujícího na obrazové podněty. Zdeňkovo křeslo je prostě vtipný a osobitý novodobý (trochu recesistický) menhir a k tomu ryze autorský film o něm... ()
Projekt takřka neznámý - věnován idealistům (tvůrcům). Promyšlené, ale hlavně SVOBODNÉ. Tklivý Filip a materiál. Zapadlo, ale to nevadí. Možná proto to Křeslo miluji. Klikáš, klikáš - a pak ho objevíš. Nádhera! ()
Zdá se, že jsem tady jediný, komu ty vtipné hrátky s jakože kazem vadí. A to dost. A protože tomu jako vždy rozumím líp než všichni tvůrci dohromady, navrhuju udělat fanfilm, v němž clona "vykazovaného" dění bude dějovou linii dotvářet důsledně, ba ji i přebírat, a z originálu všechny ty pitominky včetně zvukových efektů odstranit. K zazdění tohoto velepěkného filmu, v němž Dikaiarchos slyší "klokotat cosi punkevního", přece úplně postačil informační titulek na začátku. Za trest jen čtyři, ale na výlet s Ony bych samozřejmě jel. ()
já! ()
Napovrch, dík všem režisérovým audiovizuálním ornamentům, je to svobodomyslný, až jurodivý film, co sympaticky končí rozkřesáním ohně, úsměvu, pospolitého míru. - Pod povrchem mu ale klokotá cosi punkevního, rotace archetypálních kol s prvobytnými ložisky uvnitř. Kolesa se točí, znějí Filipovými magickými tóny a lidská chasa se (odvěce) odhodlaně plahočí na vrch s těžkým břemenem na hřbetu, s trůnem, který může být symbolem pro deset tisíc subtilnějších věcí; přitom je vždy nejisté, zda do té naší snahy někdo kdy usedne (byť my sami), nebo jestli zůstane napospas větru, sněhu, erozi. – Protože pohyb skutečnosti je nepřetržitý svobodomyslný happening par excellence. ()
Cením nápad doplniť realitu animovanými vsuvkami, no ťahanie kresla na horu partiou kamarátov ma minulo. Slobodu a nekonvenčnosť vidím v úplne iných veciach. ()