Turínský kůň

Spolu s básníkem pravím: v poloutmě a polousvětle plyne tu den po dni. Mám s Tarrem dva problémy. Hudbu mu dělá jeho dvorní génius a já mám vždy potřebu si Víga po zhlédnutí Tarrova filmu zařadit do topky, jenže ta je zoufale plná. Druhý problém mi činí Tarrovo mírně sebestředné kochání se natočenými záběry. Ve střižně si mohl zařádit, ale to Tarr ne, to on nám radši nabídne několikasekundový záběr na mokrou košili, na strom ve větru, pohled na muže dívajícïho se z okna a mnoho dalších záběrů, které bylo líto Tarrovi vystřihnout, opodstatnění ve filmu nemají. Takže po delším váhání je to další Tarr za čtyři, i když film má nesporné umělecké kvality, ale takhle extrémně dlouhý skutečně být nemusel. (01.12.2019)

Geniální - ale rozhodně úplně jiným způsobem, než jsem to od Tarra očekával. Je to úplně někde jinde, než jeho předchozí snímky. A Miroslav Krobot tam nakonec vůbec nehraje. - - - Jediný Tarrův komentář k Turínskému koni, který před plátnem řekl, byla věta: "It´s done". Načež se usmál a odešel :) A lepší tečku za svým dílem mohl asi těžko udělat. - - - To se to teď bude krásně psát, když máme jeho dílo tak pěkně uzavřené :) - - - P.S. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale na druhé terase Berlinale Palast odešla během filmu minimálně polovina lidí. (delší komentář bude později) (16.02.2011)

18.7.2011 (***): U těch teskných, zlovolných smyčců mě asi v půlce filmu napadlo, jak by bylo cool, kdyby do nich najednou nastoupily breakcorové beaty ala Venetian Snares z alba Rossz Csillag Alatt Született. Ten film by najednou získal úplně novou dimenzi a troufám si tvrdit, že by to apokalyptičnosti Turínského koně dalo ještě nadčasovější nádech. Jinak můj první, ne zcela přesvědčivý Tarr. Nehypnotizoval mě, neříkal mi nic, co bych už nevěděl (cikáni budou dycky svině a když je nejhůř, zbejvá akorát ten chlast). Naopak jsem u toho místy přemýšlel, kolik tomu dám hvězdiček, kdo z příchozích to nevydrží a ze sálu odejde (tip mi vyšel) a co všechno musím udělat příští týden. Jako u špatného sexu. Ale možná to bylo mojí drobnou zdravotní indispozicí. A teď vážně. Turínský kůň má pro mě tu smůlu, že je filmem, jehož řemeslnou dokonalost sice musím obdivovat, ale nechává mě přitom docela chladným a divácky mě nijak výjimečně neoslovuje. Tím, že tu jde Tarr na úplnou dřeň základních filmařských postupů, k nim přitahuje pozornost a vyjevuje, o jak pečlivý jde konstrukt, čímž pro mě znemožňuje jakoukoli hlubší imerzi. Opakované jezení brambor se v jednotlivých dnech variuje novými pozicemi kamery (nejprve sledujeme pouze detail staříka, poté dcerku, nakonec v dvojzáběru oba najednou), při chození ke studni jednoho dne kamera nenásleduje ženu až na místo, ale netypicky zůstane stát na zápraží, protože už dopředu ví, že studna vyschla a herečka bude vzápětí utíkat zpět do chatrče, aby sdělila tu zlou novinu. Jestliže je tedy Bůh mrtev, nahrazuje ho symbolicky, jako vševědoucí postava vytvářející a ovládající svůj vlastní svět a bytosti v něm, režisér? Znamená to, že film je novodobým náboženským textem a tohle je obdoba Janovy Apokalypsy? Nepopírám, že o tom filmu je podnětné přemýšlet a že ve své beckettovské absurditě a naprosté vyprázdněnosti bude podkladem pro velké množství více či méně divokých interpretací (stejně jako tomu bylo u Čekání na Godota). Jen to na mě působí dojmem povinné četby pro budoucí filmové studenty. Paradoxně bych ale jako další chtěl vidět Satantango, protože mám dojem, že pro Tarrovo tempo musí být taková megadlouhá stopáž ideální. Tady než se pořádně nadechnul, byla tma. _______ 12.10.2011 (*****): Tak jo, přiznávám, že (napodruhé) je to vynikající film. (18.07.2011)

Krásne podobenstvo na človeka. Dom je ľudské vnútro. Veterný svet vonku spoločnosť. Občas niekto do vnútra dobehne a vykláda svoje nezmysli aby vnútro zmenil. Ale vnútro sa nedá. A keď prichádza úplný koniec človek zostáva sám so sebou. So svojou smrťou. So svojou jednoduchosťou. Neschopný čeliť svetu vonku, ktorý sa v určitý moment dostal do vnútra. Vígov ústredný motív je asi najúžasnejšou melódiou akú som za posledný čas vo filme počul. Dlhé zábery, parádna atmosféra a silné myšlienky v jednoduchom a prostom príbehu o jednoduchých a prostých ľuďoch. Nevieme v akom čase sa to odohráva. Nevieme čo sa to vlastne deje. Či sú postavy skutočné, alebo nie. Ale Tarr im dáva veľmi silné existencionálne významy. Pre mňa úžasný film. Od prvej do poslednej minúty. (22.08.2014)

Okrajové podmínky - barva: černobílá (low key), živel: vítr, zvíře: kůň, folosof: Friedrich Nietzsche, László Krasznahorkai, metoda: sekvence v reálném čase, projekce: bez titulků, pixelizace při větším závanu větru, příběh: kůň přestal táhnout, ve studni došla voda, došel petrolej, už ani bramboro nemá smysl jíst.... Jestliže Carl Theodor Dreyer ukončil svojí Pannou orleánskou (1928) jednu část dějin filmu (němá dokonalost), pak totéž se "podařilo" po bezmála sto letech i Bélovi Tarrovi (smrt filmu). Snad už ani nejde o film, ale o procházku galerií, v reálném čase se měnících fotografií, kompozičně dokonalých fotografií... Promítám film známým, po zhruba pětiminutových částech (nebylo by správné přepínat necvičené filmové diváky) a mám úspěch: film/fotografie se líbí... V poslední době se nejen citliví lidé, ale i filmoví režiséři pídí po všech možných poselstvích z neevropských civizací (inuité, indiáni, aboriginálové a pod.), tady jim roste přímo u baráku, byť je to bylina poměrně hořká a jmenuje se Turínský kůň (neplést s tuřínem). (25.03.2014)