Nehybná chůze

Nejdřív se vyrovnám s nešťastným českým distribučním názvem. Protože ten původní, japonský, znamená něco jako život jde dál (a dál). Což v případě každoroční vzpomínky na zemřelého prvorozeného syna starých rodičů a vzhledem k samotnému epilogu filmu dává pak i daleko větší smysl. Nu a nyní samá pozitiva a sociální jistoty. Ne, jako teď vážně, ten film je dokonalý. Jak filmařsky, protože drží jednotu místa, času a děje (dokonce se to celé odehraje během jednoho dne), protože to má skvělé lokace, střih, kameru a herecké vedení - včetně dětí, které je oříšek je urežírovat tak, aby působily před kamerou přirozeně (na Noe by mohli povídat), tak postavami i samotným příběhem, který je z ranku takový ten malý velký. Líbilo se mi, jak postupně přibývaly informace, jak jsou přesně, s chirurgickou přesností dávkovány, a líbila se mi dokonalá psychologie postav, které nejsou černobílé, naopak jako v reálu na nich najdeme kladné i negativní vlastnosti. A překvapilo mě, jak jsou některé okolnosti globální - třeba ta někdy až přehnaná starostlivost matek, nedůtklivost stárnoucích otců, hromady jídla, a také například modlitba za zemřelé. A byl mi sympatický hlavní hrdina, druhorozený syn, který chtěl dělat, co ho baví, přesto mu stále něco předhazují, třeba jak byl jeho bratr lepší a chytřejší, že svobodnou matku si nikdo nechce vzít..., a on v tom hledá kus porozumění a podpory i pro něho samotného od rodičů, partnerky, jejího syna... No a v neposlední řadě jsem tady odkoukal pár dobrých receptů, které vyzkouším. dušenou ředkev asi ne, ale kukuřice v tempuře a smažená, na tu už jsem si recept našel a brzy zkusím. (26.03.2023)

Lehká, naturalistická a jemná konverzační rodinná seance. Příjemný příběh odehrávající se v časovém úseku 24h je zasazen do prostředí vztahů a lásky rodičů s jejich dětmi. Otec (Ryota) přijíždí se svou ženou (Yukari) a nevlastním synem (Atsushi) za rodiči k uctění patnáctileté památky zesnulého bratra (Junpei), studenta medicíny. Těžko si však získává pozornost svého hrdého otce (Kohei), lékaře v důchodovém věku, který do svého zesnulého syna vkládal velké naděje. Ryota tak soupeří se svým mrtvým bratrem o otcovu přízeň. Ten však, místo aby se věnoval rodině, raději nechává svou pýchu přetvářet v imaginární práci. Vážné drama je naštěstí odlehčeno humornými vložkami a tak nedochází k těžkopádné nudné depresi. Film je ve své podstatě jednoduchý, ale velmi zajímavý nejen z hlediska chování lidí. Ztráta člena rodiny a její následky, mezigenerační vztahy a konflikty nebo výborné prokreslení postav jsou těmi hlavními pilíři filmu, které dokážou v podobě, jakou přinesl tento snímek, značně zaujmout. (7/10) (02.03.2009)

Tak konečně jsem se dostala i k tomuhle (nyní už 10 let starému) filmu od Koreedy. Zdá se, že právě tady začala jeho spolupráce s některými herci, především Abem Hirošim a Kiki Kirin, kteří se mu osvědčili natolik, že s nimi natočil i některá další svá díla. I You si tady střihla další svou roli po Daremo shiranai. Nutno říct, že jim všem ta herecká "chemie" opravdu funguje. A Koreeda má prostě talent na zobrazování přirozeného rodinného prostředí. Moc se mi líbilo postupné odkrývání těch vztahů mezi nimi a jejich jednotlivých charakterů. Nic se nedává na odiv příliš okatě, ale o to zajímavější je povšimnout si všech těch drobných detailů, které vypovídají mnoho. Dědeček jako vysloužilý doktor, který se i v důchodu snaží udržet si svou doktorskou čest; malý chlapec, který tajně vzhlíží jak ke svému pravému zesnulému otci, tak k novému nevlastnímu tatínkovi, a chce se v budoucnu stát buď ladičem pian nebo doktorem... Mnoho je toho poodhaleno jen tak lehce, ale o to je to hezčí. Koreedův mírně lyrický a přirozeně lidský styl mi je zkrátka blízký a tohle je jedno z jeho mistrovkých děl, které předchází další filmy s podobnou rodinnou tématikou (Po bouři, Naše malá sestra, Going my home...). ~(4,3★)~ (10.05.2018)

Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle. (26.07.2017)

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)